6.3.2023

Buřty s hořčicí a vlněná čepice. Jak vypadala Jizerská 50 v osmdesátých letech?

Libor Šourek si letos zajel svou 30. Jizerskou 50 a zaslouženě se tak stal novým členem Klubu mistrů. Poprvé stanul na startu memoriálu v roce 1987 s červenými běžkami značky Rubín a s hliníkovými holemi. Dnes s úsměvem vzpomíná na startovné za 50 Kč i na buřty s hořčicí na občerstvovacích stanicích.

Třicet. Bohužel ne roků, ale zaplať pánbůh, třicet odjetých Jizerských padesátek na běžkách! Trochu zavzpomínám nač si vzpomenu…Jak to u mě začalo? Bylo mi dvacet let a ve velké hojnosti jsem holdoval pivu a běžky mi do té doby sloužily pro zimní návštěvy hospod. Při jednom posezení na chatě Černá Studnice u rozhledny jsme se s kamarádem Mírou vyhecovali, že pojedeme Jizerskou padesátku. Startovné tehdy na podzim roku 1986 stálo 50 Kč, platilo se složenkou a bylo podmíněno lékařskou prohlídkou s razítkem na přihlášce. Startovní číslo s propozicemi chodilo domů ve velké obálce poštou. Tenkrát z naší vesnice Velké Hamry II jezdil celý autobus mužů i žen za TJ Sokol Hamrska na Jizerskou 50. Mnoho let jezdím už jen já sám z této vesnice za skupinu Olympic.

Můj první start byl v roce 1987, poslední lednová neděle, startovalo se na Hrabětické louce a byl to ročník s doposud rekordní účastí. Přijeli jsme brzy ráno autobusem k Hrabětické kapličce a zde již stálo podél silnic mnoho autobusů i nákladních skříňových aut Praga V3S, v kterých se topilo malými kamínky na dřevo. Mnozí účastnici přijeli i o den dříve, protože osobních aut bylo tehdy poskromnu. Start byl hromadný po jednotlivých vlnách, a to i podle toho, jakou si kdo v předcházejícím ročníku vlnu vyjel. Já coby nováček jsem startoval z poslední vlny a postupně se v dalších ročnících prokousával dopředu a dnes již dlouhá léta jezdím z první vlny.

Na startu byla zvláštní atmosféra. Každý se snažil hlídat si celé hole a běžky – v mnoha případech byly hole bambusové a běžky dřevěné, např. sovětské výroby značky Visla. Vázání byla hliníková na pérko a mnoho lyžařů si pérka vázala provázky, aby o něj někdo při hromadném startu nezavadil holí či lyží. Pokud by pérko vylítlo, tak aby bylo zajištěno proti ztrátě ve sněhu a mohlo se jen nacvaknout a pokračovat dál. Při startu byl dost velký praskot holí i lyží a to byl pro závodníka skoro jistý konec…

Start, který byl široký na Hrabětické louce se zúžil do tzv. trychtýře u lesa. Jezdilo se ve šponovkách s podkolenkami a větrovkami a vlněnými čepicemi. Startovní čísla byla látková. Před startem se na mazání lyží používaly letlampy na technický benzín, plynové propanbutanové hořáky a žehličky na tuhý líh. Já jsem tenkrát startoval na běžkách červené barvy značky Rubín s hliníkovými holemi společně se svým kamarádem a naším prvním cílem bylo dojet na kontrolu k chatě Smědava do limitu. Pokud by se nám to nepovedlo, sbalil by nás sběrný autobus.

Do této doby jsem na běžkách spíše chodil než se vozil a využíval stylu, který je při běžkování typický. Zima toho roku byla zimou bohatou na sníh a vzpomínám si, že když jsme přijeli na kontrolu a občerstvovací stanici k chatě Smědava, tak zde bylo tolik sněhu, že ze zde zaparkované Škody 1203 koukal jen štít se střechou.

Na této kontrole se podávaly k občerstvení buřty s chlebem a hořčicí na papírovém tácku. Mnoho rádoby závodníků si zde sundávali startovní čísla, aby nebyli diskvalifikováni a šli se doobčerstvit pivem a rumem do chaty. Na startu, při kontrolách a v cíli kontroloři křížkovali projíždějící čísla závodníků na papír. Na občerstvovačkách se podával: čaj s citrónem, kostkový cukr, rozsypaná sůl, rozinky, pomeranče, čokoláda, tatranky a již zmiňované pro někoho nepochopitelné buřty. Byla to první a poslední trasa Jizerské padesátky na které jsem si občerstvovací stanice opravdu užil a vychutnal - od té doby jen na občerstvovacích stanicích něco v rychlosti pojím bez zastávky.

Celou trasu jsme jeli společně se svým kamarádem. Byl jsem lepší než on a před cílem jsem na něj počkal a udělal milé gesto, pustil jsem ho před sebe. V cíli a na startu ještě dlouho nebyl takový komfort jako máme dnes. Něco jsme v Bedřichově v cíli v rychlosti pojedli, napili a šli přes Královku pěšky a pak na běžkách k autobusu se převléct do suchého, opět na Hrabětice.

Tenkrát jsme tuto trasu, která byla opravdu zřejmě ještě padesátikilometrová, objeli za 5 hodin a 5 minut. Mě se postupně podařilo ujet Jizerskou 50 za 2 hodiny a 35 minut. V té době jsem odhodil hospodský půllitr a začal se věnovat běžkám a laufům po celém světě. Prokousal jsem se na do prvních vln a můj kamarád, který tenkrát se mnou vyrazil a pro něhož to byla první a zároveň poslední Jizerská 50, se propil do první hospodské ligy. Ze mě se naštěstí nestal protivný abstinent a pivo mi dodneška slouží k doplňování minerálů a na osvěžení. Zřejmě Jizerské 50 vděčím za to, že jsem neskončil u piva jako můj kamarád.

Díky své běžkařské historii mohu porovnat, jak se vše změnilo ku prospěchu všech laufařů a na čínské nudle zalité vlažnou vodou si už nikdo ani nevzpomene. Jaký komfort máme na startu, v cíli, na trati, jak jsou upravené stopy a jaká je atmosféra. Organizátorům Jizerské 50 se nedá posledních pět konaných ročníků nic vytknout a stali se tak vzorem pro ostatní obdobné závody. Snad jen takové mé přání, aby se tato trať prodloužila na poctivých 50 kilometrů, třeba směrem k Předělu.

Na závěr bych se chtěl podělit o svůj zážitek ze svého prvního Vasova běhu v roce 1996. Když jsem přijel do cíle, tak zhruba 4 hodiny po mě přijel osmdesátiletý bělovlasý vousatý Švéd, který právě dokončil svůj padesátý Vasák! I u nás v Česku máme takového podobného laufaře – je jím kamarád Láďa Mizera z Liberce. Seznámil jsem se s ním právě na tomto závodě a začal jsem po něm a po Standovi Řezáčovi jezdit laufy na hladkých lyžích. Láďa má za sebou 38 odjetých Jizerských 50 a 22 odjetých Vasáků. Že jej možná neznáte? Je to člověk, který rok co rok naváží na saních sníh na straně okolo Krásné Máří.

Organizátorům Jizerské 50 i Láďovi patří velké díky a SKOL!