15.11.2024

Martin Fuksa o Jizerské 50: Ráno se probudím, dám si dobrou snídani, jdu na start a odpálím to

Pokud jste Martina Fuksu donedávna ještě neznali, tak po zlatém úspěchu z Paříže už to určitě neplatí. Rychlostní kanoista se nepohybuje jako blesk jenom po vodní hladině, ale také ve stopě. Jizerské hory má v srdci odmala a Jizerské 50 se zúčastní už po šesté, přičemž dává zabrat českým i zahraničním profíkům. Co má zlatý kanoista společného s Jizerskou 50? Možná více, než byste si mohli myslet!

Než se vydáme do Jizerek, pojďme na skok do Paříže. Jaký je to pocit přivézt domů zlatou olympijskou medaili?
Upřímně? V tu chvíli to byl ten nejlepší pocit na světě. Za svou kariéru v rychlostní kanoistice jsem sesbíral už snad všechny možné medaile, ale ta olympijská mi pořád unikala. Před Paříží jsem cítil, že by to tentokrát mohlo vyjít. Minulý rok jsem přesně na té stejné trati vyhrál mistrovství světa, bylo jenom potřeba to o rok později zopakovat. Snažil jsem se na to nekoukat jako na olympiádu, ale jenom jako na další závod, jako na trénink, který chci zajet co nejlépe. A povedlo se!

Měli v tvém rodném Nymburku radost?
Bylo perfektní poprvé v historii přivézt do Nymburku olympijskou medaili, ale ještě lepší bylo ukázat ji tátovi, dědovi a všem lidem, kteří na ni dlouho čekali.

Pojďme k Jizerské 50. Jak jsi začal běžkovat?
Na běžky jezdím od malička, ale vždy jenom s kanoisty v rámci zimní přípravy, a to pouze na týden v roce. Upřímně, začátky mě moc nebavily, protože jsem měl špatnou techniku, vybavení, moc mi to nejelo a byla to strašná dřina. Ale pak se to díky Radimu Nyčovi (bývalý profesionální běžec na lyžích a olympionik; pozn. red.) změnilo. V roce 2015 jsem poprvé absolvoval Jizerskou 50 a poznal jsem, že nejsem úplně nejpomalejší, že mé silné ruce z kanoistiky se hodí na soupaž, která mi vyhovuje. Tehdy jsem skončil lehce přes stovku, ale od té doby jsem byl pokaždé do stovky a vyjel jsem si tu čest startovat mezi elitou. Od té doby, když to jde chci se Padesátky vždy účastnit.

Vnímáš ji tedy jako doplněk ke kanoistice?
V rámci vysokohorské přípravy jsme v Jizerkách trávili stále více a více času, tím pádem jsem najížděl i více kilometrů. Vím, že se pořád nemůžu srovnávat s profesionálními běžkaři, takže to beru spíše jako hobby, ale zároveň jsem také profesionální sportovec a chci vždy podat co nejlepší výkon, ať už dělám cokoliv.

Co pro tebe znamená historie Jizerské 50?
Vnímám to tak, že Jizerskou 50 jezdím na domácí půdě a líbí se mi, že závod přináší silnou historii a přesah. Zajímá mě, že dříve se startovalo na Hrabětické louce, nebo že jezdíme na počest horolezců z expedice Peru 1970, je skvělé si je takto připomínat. A hlavně jsem rád, že Jizerská 50 není jenom závod pro profesionály, ale i pro každého hobíka.

Jaký je rozdíl mezi kanoistikou a Jizerskou 50?
Já v rámci kanoistiky závodím buď kilák za zhruba 4 minuty, nebo 500 m pod 2 minuty. Přesně vím, kdy si můžu odpočinout, abych jel pořád rychle. Naopak Jizerskou 50 jedu přes 2 hodiny a upřímně, správnou taktiku moc neznám. Většinu soupeřů předjíždím až ke konci, nevydám se ze 100 % hned od začátku, neumím si to správně rozvrhnout. Jsem spíš na ty sprinty, ale Padesátka mě v rámci lyžování baví nejvíc.

A co mají naopak tyhle sporty společného?
Poměrně stejný pohyb rukama – stejně, jako když zasadím pádlo do vody, tak podobně hůlky zapíchnu do sněhu a snažím se vrchem těla posouvat kupředu. Technika samozřejmě není úplně stejná, ale podoba tam trochu je. Zároveň jsou oba sporty hodně o fyzičce, kdo má víc natrénováno, kdo lépe vyladí formu, tomu to líp pojede. Jsou to fyzické sporty, a to mají podobné.

Máš na trase nějaká zvlášť náročná místa?
Hned první táhlé, dlouhé stoupání, kdy ještě nejsem moc rozjetý. Trvá to a je to vysilující. A potom určitě kopec na Smědavě, kde se mi hned poprvé v roce 2015 utrhlo poutko u hůlky a musel jsem ji držet jenom dlaní, která mi s každým záběrem sjížděla dolů. Než jsem se vyškrábal nahoru, tak to bylo strašný a trvalo to celou věčnost. Ale od té doby si říkám: Hele, když jsi vysoupažil Smědavu s roztrhnutým poutkem, tak už ji musíš vysoupažit vždy! A po Smědavě už se jede takřka jenom z kopce, to si asi nejvíc užívám. Tam cítím tu rychlost a krásně to jede. Do finiše z Buku už je to všechno zadarmo, tyhle pasáže mám nejradši. Užívám si odměnu za ty vystoupané kopce.

Přemýšlel jsi, že by ses někdy věnoval lyžování profesionálně?
Spíš jsem přemýšlel o tom, že bych někdy zimní přípravu na kanoistiku vynechal a věnoval se rok čistě běžkování, jestli bych se v tom třeba dokázal nějak trochu posunout. Ale že bych se věnoval běžkám jako hlavnímu sportu, to asi ne. Rád se zlepšuju, ale zároveň nemám neomezeně času, protože můj primární sport je kanoistika, která mě živí. Na Jizerské 50 ode mě nikdo nic moc neočekává, což je příjemné. Vždy chci zajet dobře, jsem sportovní duše a závodník, ale nepřistupuju k tomu tak jako profesionálové – před závodem se nerozběhávám jako profíci, nerozjíždím se. Ráno se probudím, dám si dobrou snídani, jdu na start a odpálím to. Možná i proto se nemůžu srovnávat s těmi nejlepšími. Zkrátka nechci myslet na tyto detaily, to mi stačí v kanoistice, chci si to primárně užít.

A jenom klasika, nebo i skate závody?
Paradoxně na tréninku převážně skejtuju, ale zároveň si myslím, že dokážu svoji sílu prodat hlavně soupažením, prostě to oddřu. Na skejtové závody bych potřeboval mnohem lepší techniku. Ale hlavně, trať na 50 km je královna všech závodů a nechce se mi plýtvat silami na kratších trasách. V minulosti jsem jel i štafetu a sprint, ale nejvíc mi sedí právě nejdelší závod.

Doufám, že tě v únoru uvidíme na startu. S čím tam jdeš?
Já budu na startu na 100 %, pokud mi to zdraví dovolí. Doufám, že zase budu zařazený do elitní vlny, abych mohl změřit síly s profíky a nepolevím z toho, abych byl do 100. místa. Hůř skončit určitě nechci.

Na co se v únoru nejvíc těšíš?
Na sněhové kulisy! Nemám moc rád, když je na trase jenom nafoukaný sníh, ale naopak když jsou celé stromy bílé, je lehce pod nulou, je to celé namrzlé – to mám nejraději. A také samozřejmě celou atmosféru Jizerské 50, na fanoušky po celé trase.

A co tvůj brácha Petr?
Petr sice nemá k běžkám takový vztah jako já, jede to spíš z hecu, ale doufám, že v únoru pojede taky. Podobně jsem na Jizerskou 50 už přilákal několik dalších kamarádů. Vždycky mi pak „děkovali“, že to bylo super těžký a náročný. Pak jdeme večer do hospody, pokecáme o společném zážitku, to se mi na tom hodně líbí. Řekneme si jaké pasáže pro nás byly nejnáročnější, jak nám jely běžky, je to společné téma, skoro dalo by se říct – událost.

Co bys vzkázal lidem, kteří si nejsou účastí úplně jistí?
Vůbec se toho nebojte! Pojměte to lehce, stačí si užít krásu Jizerek, perfektně upravené stopy, atmosféru závodu. Zastavte se na občerstvovačce, dejte si tam dobrý čaj, prohoďte pár slov s lidmi, kteří mají stejnou vášeň a věřte mi, že až dojedete do cíle, tak budete cítit takový pocit blaha, který jste ještě nikdy v životě nezažili. Pocit, že jste to dokázali.

Máš nějaký konkrétní zážitek z trasy, na který rád vzpomínáš?
Nejvíc se vždycky bojím, že spadnu v nějaký namrzlý zatáčce. Když jedu z kopce, představuju si, co všechno by se mohlo stát. V tom sněhu mi to ale tolik nevadí – říkám si, že spadnu do měkkého. Jednou o mně mluvili v televizním vysílání, že občas jezdím běžkařské závody. Zrovna v tu chvíli jsem se poprvé za celou dobu dostal na obrazovku a v tu chvíli jsem se tam doslova rozsekal, přímo v živém přenosu. A moderátor: „Nespadl to zrovna Martin Fuksa s číslem 111, o kterém jsme se bavili?“

Staň se i ty součástí největšího závodu v běhu na lyžích ve střední Evropě a registruj se ještě dnes!