1.2.2023

Soukalová na Jizerské 50 potká mamku: „Jen“ štafeta, padesátka zůstává snem

Gabriela Soukalová se znovu chystá na start, tentokrát ale bez biatlonové malorážky. V pátek 10. února ji v rámci firemních štafet na Jizerské 50 čeká tříkilometrový úsek. Plánovanou padesátku si kvůli zdravotním potížím schovává jako sen do budoucna. A na trati se potká i se svojí maminkou, která vyrazí v kompletním stříbrném týmu z olympijských her 1984 v Sarajevu.

S Jizerskou padesátkou má Gabriela Soukalová spojenou spoustu zážitků z dětství, hlavní závod na ni ale stále čeká. Letos pojede kvůli zranění kolene jenom firemní štafetu, ale cíl do budoucna stále platí. „Štafeta je pro mě pro letošek maximum, ale věřím, že do budoucna si i padesátku vyzkouším,“ usmívá se.

Jak těžké bylo se rozhodnout?
„Padesátku jsem nejdřív zvažovala, ale když to vidím v posledních týdnech, je to pro mě nereálné. Mám problémy s kolenem, které otéká každý den. Je mi to nepříjemné i při chůzi, natož při pohybu. Teď nemůžu sportovat, jak jsem běžně zvyklá. Takže pojedu jenom ty tři kilometry firemní štafety, kterou pojede i moje mamka ve složení olympijské štafety ze Sarajeva, kdy si dojely pro stříbrnou medaili. Nevím, kolikátý úsek pojedeme, ale doufám, že ji tam uvidím.“

Jak dobře se znáte s členkami slavného sarajevského týmu, který kromě vaší maminky Gabriely Soukalové starší tvořily taky Květa Pecková, Blanka Paulů a Dagmar Hromádková?
„Pro mě to byly ikony celé dětství. S mamkou jsem občas jezdila na srazy, kde si štafetu připomínaly. Mamka udržuje od té doby se všemi přátelské vztahy. S Blankou Paulů byly nedávno na sportovní dovolené, tu vidíme asi nejčastěji ze všech holek. Jinak vždycky ráda vidím i Dášu a Květu. Jsou to lidi, kteří jsou naši blízcí přátelé.“

Rozbuší se vám na startu opět srdce závodnice?
„Já se teď raduju z toho, že dělám něco pro sebe. Nejsem úplně zarputilá, že musím všechny předjet. Jsem ráda, že se můžu zúčastnit. Neznamená to, že se na to vykašlu a pojedu pomalu, ale nevnímám to úplně tak jako během kariéry.“

Přemýšlíte do budoucna i o hlavním závodu na 50 kilometrů?
„Mým snem bylo si Jizerskou padesátku zajet. Byl to jeden z mála závodů u nás, které jsem nikdy neabsolvovala, i když to mám kousek od baráku. Mám v současné době bohužel zdravotní problém, který mě handicapuje. Štafeta je pro mě pro letošek maximum, ale věřím, že do budoucna si i padesátku vyzkouším. Laťku mám od mojí mamky docela vysoko, třikrát totiž vyhrála… (směje se) Jednou jí nepředali cenu. Ona se totiž vdala a změnila si jméno, podle kterého ji neznali. Obvinili ji, že si zkrátila trať. Když zjistili, že je reprezentantka, omluvili se…“

Máte s Jizerskou padesátkou spojené ještě nějaké zážitky?
„Když jsem se narodila, mamka už nezávodila, ale xkrát jsme se byli na padesátce podívat. V dětství jsme nevynechali ani jeden ročník, byla to naše rodinná tradice. Šli jsme se podívat a zafandit. Když jsem byla úplně malá, absolvovala jsem i dětský závod, nevím, kolik mi bylo let, myslím, že jsem byla druhá. V šestnácti jsem jela Jizerskou třicítku skejtem. Jako dorostenka jsem byla v dospělé kategorii třetí, na tu dobu to byl hezký výsledek. Na tu třicítku nikdy nezapomenu. Když jsem dojela do cíle, chytily mě tak strašné křeče do nohou, že mě museli odnést do cíle. Pamatuju se, že mě rodiče nesli na stupně, nemohla jsem chodit.“

Letos nakonec padesátku nepojedete, ale během zimy jste se na ni připravovala, do jaké formy jste se dostala?
„Špatně jsem na tom nebyla. Jezdila jsem párkrát do týdne, cítila jsem se docela dobře. Jaká byla realita, nevím, nemám se s kým porovnat. Když člověk dělá něco třikrát týdně na hodinu, není to k tomu, abych soupeřila s konkurencí. Vydržela bych ujet celou tu vzdálenost, ale nenapadlo mě, že bych mohla konkurovat špičce, která se na to specializuje. To je úplně jiná úroveň.“

Kolik jste nejvíc uběhla na běžkách?
„Během kariéry nebyly výjimečné tříhodinové tréninky, takže šlo o tři hodiny zátěže v kuse, které se samozřejmě někde rozdělily střelbou. Mezi tím máte minimální odpočinek, než nastřílíte položku. Když jsme trénovali vytrvalostní bloky, problém to nebyl.“

Jak se díváte na úsilí hobby běžkařů?
„Mám z toho radost, je to ohromně motivační. Mám spoustu kamarádů, kteří nikdy na lyžích nejeli, ale vsadili se a padesátku si zkusili objet. Všichni byli naprosto nadšení. Pro spoustu lidí je to motivace se hýbat. Ve velké většině případů jim pohyb zůstal, to je na tom všem nejcennější. Jsem ráda za každého člověka, který se rozhodne a zkusí to ujet. Je to zážitek, na který nikdo jen tak nezapomene. Já, jako sportovec tělem a duší, mám z toho upřímnou radost.“

Jaká je prognóza vašeho zranění?
„Byla jsem na opichu v Liberci u Martina Smetany. Měla bych se dostavit na kontrolu i k panu Kolářovi. Koleno mě trápilo delší dobu, jsem zvyklá, že následky po sportovní kariéře mám. Jsem trošku limitovaná, bolí mě to i v běžném životě. Asi člověk těm věcem nedává pozornost, jakou by měl. Říkám si, že to přejde, že to vydržím. Jsem na to zvyklá celý život. Už jsem slyšela, že bych na sebe měla být opatrnější.“

Co všechno vás příští týden během víkendu Jizerské 50 čeká?
„Závodím v pátek ve dvě. Potom budu součástí motivační přednášky pro T-Mobile, která bude v pátek večer. V sobotu kolem šesté budu na autogramiádě v OC Nisa v Liberci u výdeje startovních čísel. Dál se budu účastnit programu jako divák, strávím tam maximum času.“

Na webových stránkách iSport.cz naleznete rozhovor i na videozáznamu.

Autor: Martin Hašek, iSport.cz