27.2.2025

V patnácti sama s čelovkou po Jizerkách: Příběh nejmladší účastnice 58. ČEZ Jizerské padesátky

Eliška Merglová byla letos nejmladší účastnicí na hlavním závodě 58. ČEZ Jizerské 50. Teprve patnáctiletá závodnice, která dojela s fantastickým časem 04:49:34,  je na horách jako doma a nebojí se jich ani po tmě. Závodů Jizerské 50 se účastní už od 11 let, společně se svým taťkou a možná se jednoho dne stane nejmladší účastnicí Klubu mistrů. O tom, jak začala běžkovat, co má na Jizerské 50 nejraději nebo jak si povídala na trati s Kubou Kohákem, nám vyprávěla v novém rozhovoru!

Foto: Petr Zbranek

Eliško, co tě motivovalo přihlásit se na hlavní závod Jizerské 50 už v patnácti letech?Už odmala jezdíme s rodiči do Jizerek a mám ráda hory, zvířata, focení a sport. Můj taťka jel Jizerskou 50 už několikrát, takže byl mým vzorem. Nejdříve jsem dvakrát absolvovala ČT Jizerskou 10, při prvním startu mi bylo 11 let. Následně jsem přeskočila na Jizerskou 25 a letos jsem poprvé zkusila opravdovou Padesátku. 

Jak dlouho se věnuješ běžkám a kdo tě k nim přivedl?Na běžkách jsem začala jezdit až když mi bylo asi 10 let. Často jsme s rodiči na Jizerce, takže tam to byly moje úplně první kilometry. Nejsem ale v žádném oficiálním běžkařském oddíle. Mimo běžky se hodně věnuji canicrossu (běh se psem) a také klasickému běhu. V létě hodně chodíme po horách a lezeme po ferratách. 

Bereš vážně přípravu na závod? 
Jsem v Jizerkách v zimě téměř každý víkend, takže jsem měla trénink docela pravidelný. Obvykle mě taťka v pátek večer vysadil v Bedřichově a jela jsem v noci s čelovkou přes Kristiánov, Rozmezí a dál až na Jizerku. Nebojím se, mám přírodu ráda, a to i v noci. Strach jsem měla trochu jen jednou, když jsem jela ve velké sněhové vánici na Souš. Jinak žádný přesný tréninkový plán nemám, jezdím to většinu ve středním tempu. 

Jaké byly tvoje pocity na startu a jak se měnily v průběhu závodu?
Nejhorší pro mě byla noc před závodem, dlouho jsem nemohla usnout, přeci jen byla to moje první Padesátka. Na startu jsem ještě měla velkou nervozitu, ale po zaznění výstřelu to opadlo a závod jsem si užívala. K k mému překvapení nepřišly ani žádné velké krizové momenty. Na trati je pro mě nejtěžší kopec ze Smědavy na Kneipu. Nejlepší pocit byl ale na konci, po projetí cílové brány, když už jsem věděla, že to mám všechno za sebou. Myslela jsem si, že budu víc zničená a zmožená, ale nic mě nebolelo a klidně bych si to dala ještě jednou. 

Podle naší analýzy výsledků od Generali Investments se ti podařilo předběhnout 113 závodníků, jaké to bylo předjíždět všechny ty dospěláky? 
Většina z nich nijak nevnímala, že jsem mladší, ale předjížděla jsem třeba Kubu Koháka, s tím jsme si trochu povídali, ale pak už jsem mu ujela. Natáčel si tam videa, tak to bylo pohodové. Co se týká času, bylo pro mě nejdůležitější dojet, ale rozhodně jsem si myslela, že to bude trvat déle, jelo to pěkně. Příští rok bych to chtěla o půl hodiny stáhnout, tak uvidíme.

Co říkáš na naše občerstvovačky?
Na celé Jizerské 50 mám občerstvovačky úplně nejraději. Měla jsem tady letos jednu speciální vlastní občerstvovačku od rodiny a kamarádů na Jizerce, ale super jsou i oficiální občerstvovačky, nejraději si dávám pomeranč a čokoládu, k tomu samozřejmě čajík. 

Jaké máš další ambice v rámci Jizerské 50?
Ráda bych se stala nejmladší členkou klubu mistrů, zbývá mi k tomu tedy ještě ujet 29 padesátek. Mám výhodu v tom, že když jsem nejmladší závodník a podaří se mi účastnit každý rok, snad mě v tom nikdo nestihne předběhnout. Chci v létě taky uběhnout letní Běhej lesy Jizerskou (nejdelší trať), ale taťkovi se do toho zatím moc nechce, budu ho muset k tomu trochu dokopat. 

Čemu se chceš v životě věnovat v budoucnu? 
Vypadá to u mě na umělecký směr, v září bych měla nastoupit na fotografickou školu. Teď jsem ještě v posledním ročníku základní školy.

Na závěr bych ještě ráda poděkovala všem dobrovolníkům a organizátorům za skvělou akci, a zapomenout nesmím také na taťku, že mě k běžkám dotáhl a jezdí se mnou.