7.1.2025

Nevidomí ve stopě: Ostřílený Ondra, zkušený Vilda a nováček Maxík na Jizerské 50

Jizerská 50 není jen závod, ale také místo, kde odvaha a spolupráce píší neobyčejné příběhy. Mezi závodníky můžeš ve žlutých trikotech zahlédnout i slabozraké a nevidomé sportovce, kteří se svými traséry překonávají nejen jeden kilometr za druhým, ale předevší sebe samotné. Nadace Leontinka otevírá těmto sportovcům cestu k Jizerské 50 už od roku 2008. Letos můžeš narazit například na Maxíka, Ondru nebo Vildu.

AŽ SI PŮJDEŠ PRO SVÉ STARTOVNÍ ČÍSLO, NEZAPOMEŇ SI POŘÍDIT RÁMEČEK NA GENERALI INVESTMENTS ANALÝZU VÝSLEDKŮ. ZA KAŽDÝ PRODANÝ PŘISPĚJEME 30 KČ NA PODPORU NEVIDOMÝCH SPORTOVCŮ!

 MAXÍK, 10 LET

Maxík se narodil jako zdravé miminko, ale okolo prvního roku věku mu začaly oboustranně slábnout oční nervy a přestával vidět. Příčinu dodnes neznáme. Ve 3 letech už jeho diagnóza zněla “oboustranná atrofie očních nervů - totální slepota”. Během dalších dvou let ztratil i světlocit, takže je úplně 100% ponořený do tmy. Ale je mu “tam” hezky, říká teď v 10ti letech Maxík.

Od malička sportuje, nebojí se zkoušet nové věci a překonávat fyzické i psychické překážky. Je to sportovec, bojovník, který při každém zakopnutí vstane a zkouší to dál a dál a dál - a plný drobných odřenin a úplně potem promočený to nakonec dokáže. A pak hurá na další sportovní výzvu!

Maxik rád lyžuje, běžkuje, běhá, hraje goalball, showdown, taky hraje na saxofon, dělá judo a zvukovou střelbu. Nejmilejší jeho zábava je ale sportovní rybolov.

Maxík se letos Jizerské 50 zúčastní úplně poprvé a moc se těší. Bude tam asi nejmladší závodník, ale to mu vůbec nevadí. S Nadací Leontinka sportujeme už dlouho, třeba s nimi běháme závody RunTour, a jsme si jistí, že si to Maxík zase skvěle užije. Bude to výzva!

ONDRA, 33 LET

Rád si dávám výzvy, abych sobě, ostatním nevidomým i vidícím lidem ukázal, že s vytrvalostí jde zvládnout vše.

Když jsem ve dvaceti letech ztratil zrak, poprvé jsem na Jizerskou s Nadací Leontinka vyrazil v roce 2015, kde jsem se tehdy nesměle postavil do běžkařské stopy o vzdálenosti 10km. Závod si pamatuji jak dneska, protože jsem si tenkrát půjčil běžky mé mamky. To by zase nebyla žádná velká zajímavost, kdyby mi z nich po závodě neslezli na palcích oba nehty, protože jsem měl malý boty. Takže po těchto zkušenostech jsem si pak raději pořídil pořádný vlastní běžky.   

 Další rok jsem se rovnou postavil na Jizerskou 50, která pro mě byla opravdovým zážitkem. Myslím, že zážitek se mnou měla i trasérka Ivana, protože se mi po cestě vybilo naslouchadlo, takže jsem nejen nic neviděl, ale skoro vůbec jsem nic neslyšel. Měl jsem štěstí, že na sobě měla trasérka malý reprák s mikrofonem, takže na mě mohla křičet, abych ji alespoň trochu slyšel. A díky tomu mě tehdy navedla zdárně do cíle. Každé běžkování je pro mě malý adrenalin a zejména z kopců mám obrovský respekt.

 V dalších ročnících jsem se raději uchýlil k poloviční vzdálenosti a to Jizerské 25. Tahle trasa mi vyhovuje, protože se tolik nevyčerpám, abych dokázal dobře přes svůj handicap vnímat díky trasérovi, co se kolem mě všechno celou dobu děje. Někdy tedy vnímám trochu míň, tak se stane, že se na startu odrazím tak silně, že nedopatřením vrazím do trasérky a přepadnu přes ni hned na startovní čáře. To je pak moc super se válet po sněhu před fanoušky hned na začátku. 

Proto se hlavně věnuji reprezentaci České republiky v paratriatlonu a běžkování je pro mě takovým příjemným zpestřením a zimní přípravou na letní sezónu. S Nadací Leontinka jsem do běžkařské stopy v Jizerských horách letos vyrazil už šestkrát. A mám radost, že jsou kolem nás lidi, kteří nám pomáhají, abychom měli život o něco víc jednoduší. Tím patří nadaci i lidem kolem nich velké díky.

 VILDA, 20 LET

Student 2. ročníku Právnické fakulty v Praze, na Jizerské startuje od roku 2016, na tratích 10 a 25 km.

Na Jizerskou jsem s Leontinkou začal jezdit už na prvním stupni ZŠ. Účastnil jsem se i všech školních kurzů a kousek po kousku prodlužoval vzdálenosti. Celá akce je vždy úžasná, tolik lidí s láskou k běžkováni na jednom místě a pohodová atmosféra, to je něco, na co se člověk těší každý rok. 

Je to vždycky dobrodružství, protože se musíme sehrát s trasérem - co je a není třeba hlásit - a proplétat se těmi davy závodníků je výzva. Ale když se to povede, vyjde počasí a je třeba vidět i stopa (lyžování je jediná výjimka, kdy si se svou světloplachostí přeju sluníčko, které všechno hezky ukáže), je to v Jizerkách na trati kouzelné.

Těším se, že si budu moct od studia práv, které umí být vyčerpávající, vyčistit hlavu v přírodě. Tak jako loni poběžím zase trať na 25 kilometrů. Ale určitě směřuju k tomu, zaběhnout si i celou padesátku.