10.7.2023

Příběh běžce: Od kočárku k vítězství na letní Jizerské 50

Závody neběhám. Cíleně netrénuji. Tréninkový plán nemám. Žádnou dietu už mnoho let nedržím. A přesto mám v sobě stále jeden sen, už mnoho let. Zaběhnout si maraton. Jenže znáte to… Něco si naplánujete a přijde do toho jedno dítě, druhý dítě. Své sny pohřbíte a jste matkou na plný úvazek. Vybočit ze zajetých kolejí nemáte šanci. A jít běhat? Nemáte čas, chuť, sílu ani energii. Znáte to?

Já jo. Ale tahle skutečnost nepohřbí mou obrovskou touhu. To zažít. To zaběhnout! K plánovanému trénování není příležitost, a tak opouštím výmluvy a popadám svůj sportovní dvojkočár, který tlačím před sebou vstříc všem kopcům i nezmarům počasí. Kočár s 50 kg zátěží v podobě mých největších životních pokladů, 3leté Lilly a rok a půl starého Tonyho. Běhám téměř výhradně s nimi, a to kdykoliv a kdekoliv právě jsem. A že pořád někde jsem! Už přes rok bydlíme v Jizerkách a i sebemenší kopec je kopcem, a tak někdy podvádím a do Bedřichova vyjedu autobusem, aby profil běhu byl přívětivější. Podvádím, ale nevadí mi to. Kdo si běhání s kočárem vyzkoušel, tak ví, že i to brzdění je pěkná dřina!

Na plánovaný maraton to termínově nevypadá, navíc se všechny běhají po asfaltu, který já po 30 letech života v Praze tuze nerada, a tak po očku pokukuji po Jizerské. Letní Jizerská 50 v rámci Běhej lesy, která vede po stopách zimní Padesátky. WOW! Termínově konec srpna, ideální timing. Přes prázdniny mám nejvíc práce, a tak potřebuji vypnout a psychicky regenerovat, fyzicky se zničit a přemýšlet nad tím, jaké nazout tenisky a kudy poběžím, abych to zvládla. Tempo neřeším, uběhnuté kilometry trochu ano. Abych nebyla tak vyšťavená a zvládla se zbytek dne postarat o dost aktivní děti, dlouho do noci vydržela pracovat a ráno s elánem vstala a mohla jet dál. To je kouzlo léta, funguji na 200 %. Běhám tedy kolem 10 km. S přibližující se vidinou Jizerské 50 to jde o trochu líp. Mám-li den, kdy mohu jít běhat bez dětí, běžím dál, volím terén a zvyšuji rychlost. Ale stále běhám pro radost a s úsměvem. Křeč jsem nechala dávno na závodní ploše, kde jsem se v aerobiku marně snažila něčeho dosáhnout.

Teď už vím, že o tom sport není. Ani nikdy nebyl. Jenže… Píše se leden roku 2022 a já se dozvídám jednu z nejsmutnějších zpráv mého života. Zemřela má životní trenérka. Iva Farářová, VELKÁ osobnost, která ve mně vybudovala ducha sportovce, cílevědomého a pracovitého člověka, a která mě trénovala v nejdůležitějším životním období. Sakra, proč?! Proč zrovna ona? Co když také měla sny, které si nestihla splnit? Mám jich strašně moc, ale někde se začít musí. A tak neodkládám a vybíhám. Je to o hlavě, říkám si. To prostě dám, už kvůli ní, i kdybych do toho cíle měla dojít, říkám si na startu letní Jizerské 50.

"Kamčo, co tady děláš? Já nevím, ale je to super!"

Píše se rok 2022, je sobota 27. srpna, 8:30 ráno. Kdo jste zažil start Běhej lesy, naskakuje vám taky husina. Jede totiž heart beat a vám dochází, že už se z toho nevykecáte. Stojíte na startu svého osobního závodu! Běžím, co mi nohy stačí. Tempo neřeším, pozadí běžců přede mnou ano. I lýtka a technika, kterou běží „ten přede mnou“ se mi musí líbit, a tak předbíhám každým výběhem mnoho běžců pro lepší výhled a při každém seběhu zase obdivuji techniku a ladnost závodníků, kteří předbíhají mě. Sakra, asi jsem přeci jenom měla trénovat. Volím stopu jako ostatní, oni si fakt pro každou zatáčku vybírají vnitřní stopu, nechápu, ale okoukávám, jak se běhá 50 km. Přeci jenom to běžím poprvé! Mám na sobě prvně tu zvláštní vestičku, kterou tito šlachovití lidé, které celoživotně obdivuji, a kterým už se dá říct ultramaratonci, nosí. Koupila jsem si ji teprve včera poté, co jsem byla na registraci. Měl ji na sobě snad každý! Neskutečně mě to vystresovalo a obratem jsem jela do Decathlonu si koupit tuto vestu, bez které to asi nejde uběhnout...

Zároveň si v Enervitu objednávám „výživový balíček". Prý jak dlouho to poběžíte? To kdybych věděla, volím variantu na 5 hodin a sypu ionťáky do těch prapodivných lahviček, které umisťuji přímo na hrudník. Pak probíhám ta známá i vyhlášená místa, o kterých se mi za rok života v Jizerkách mohlo jenom zdát. Jizerka! Tolik jsem si přála tam někdy doběhnout, dojet na kole nebo na běžkách. Jenže pro hodinový spánek mých dětí je to moc daleko a hlídání je v nedohlednu. Tolik jsem se těšila na tento den. Den D, kdy budu mít celý den bez dětí, sama pro sebe, ve svých milovaných Jizerkách. Jen dýchat, běžet, přemýšlet a kochat se tou nejkrásnější přírodou. Běžím si svůj sen, celou cestu se usmívám. V hlavě se mi promítá můj dosavadní život a místa s ním spojená. Probíhám místa, kterými jezdím pravidelně na běžkách, vzpomínám na přátele, se kterými jsem tudy kdy jela, míjím Novou louku i Kneipu a dobíhám tam, kudy jsem jezdila jako malá s rodiči každé Vánoce na běžkách a nenáviděla již první kilometry každého výletu. Potkávám i první krizi a bolest, kterou rozpouštím pozitivními myšlenkami a proběhnutím Jizerky si plním první malý sen. Konečně jsem tady! Pokračuji dál, počasí je skvělé. Slunečno, ale žádné horko. Dramatické mraky se honí na obloze a já mám pocit, že jsem tak blízko. Blízko Ivě! Je tu se mnou stejně jako na každém tréninku, závodech a soustředění. Skvělý pocit, skvělý support!

Dobíhám pod Smědavu a po vzoru mých běžeckých kolegů si na občerstvovačce dávám gel. Nechápu, proč se ostatní nerozbíhají, mám tolik energie! Je tu kopec, to si vybavuji, ale tak nebude tak šílený, ne? Je to běžecký závod, chlapi! Rozbíhám se a předbíhám prvního, druhého, třetího… Na kopci už běžím sama a od Kneipy už před sebou nikoho nevidím. Nemám se koho držet a udržet nějaké tempo je o to náročnější. Prvně se dívám na hodinky a volím tempo kolem 5:15 na km, protože i tak cítím, že hrozně zpomaluji. Poprvé jsem slyšela od fanoušků na Jizerce, že jsem první žena a málem jsem se dala do smíchu. To není možné! Na druhou stranu já jsem si jistá, že to o ničem nevypovídá. Kdyby tak tušili moji strategii… Věřím, že 30 km doběhnu a pak už to snad nějak dojdu. Právě běh na 25 km byl mým nejdelším tréninkem před Jizerskou. Na nic víc nebyl čas ani příležitost. A tak se tiše směji. Když na mě pokřikne známý fotograf: „Kamčo, co tady děláš? To vydržíš..?“ odpovídám: „Já nevím, ale je to supééééér!“

Vydržela jsem. Sice to trochu bolelo, ale to tempo jsem si držela i po nekonečné rovince kolem Krásné Máří, kde už mi zase ta místa začínala být trochu bližší a dovedla jsem si představit, jaká trasa mě ještě čeká. Milým překvapením pak byly úseky, kdy jsme se začali připojovat k běžcům z kratších tras. Atmosféra nepopsatelná, fandil snad každý dobrovolník, na občerstvovačkách byli strašně milí a nápomocní mi naplnit ionťákem ty zvláštní nádoby na vodu. Byl to sen. Probudila jsem se v cíli, kterým jsem naspeedovaná tolika gely, které jsem nespořádala snad za celý svůj život, a endorfiny, jak to bylo skvělý a že jsem fakt uběhla celých 50 km, proskočila jedním aerobikovým skokem a asi poprvé se při tomto sportu tvářila upřímně – usmívala jsem se. Jenže to celé nebyl sen, byla to skutečnost. Já jsem vyhrála Jizerskou 50! Prvně v individuálním závodě v životě. A ještě v běhání!

Dělám často šílené věci. Toto je jedna z nich. Ta, na kterou v životě nezapomenu a kterou jsem si na 100 % užila. Nečekejte. Žijte. Běhejte. Plňte si i ty nejtajnější sny. Je to radost.