6.3.2023

Příběh muže, který se nevzdal a přes veškeré překážky se postavil na start 56. ČEZ Jizerské 50

Příběh stále aktivního sportovce Miloše Duška je o nemoci, která člověku hodně vezme, ale též hodně dá. Mnohočetný myelom, neboli zhoubná choroba kostní dřeně, mu slibovala pramálo nadějí na návrat k aktivnímu sportu. Přesto v roce 2022 přivezl z Evropských her transplantovaných a dialyzovaných sportovců v Oxfordu jednu zlatou a jednu stříbrnou medaili z atletiky. Letos před Milošem stála zcela nová výzva, poprvé se postavil na startovní čáru hlavního závodu ČEZ Jizerské 50.

“Je to přes deset let, co za sebou táhnu ten divný vozík s nápisem „mnohočetný myelom“.

Když se Miloš dozvěděl tuto diagnózu, bylo mu teprve 39 let. Od útlého mládí byl sportovec tělem i duší, a proto svou sníženou výkonnost přikládal postupujícímu věku. Skutečné důvody Milošovi zhoršující se kondice byly dlouho skryty.

Pro Miloše byl sport zábavou, odpočinkem a v podstatě dovolenou pro jeho tělo. Mezi jeho největší koníčky patří sportovní chůze, vytrvalostní běh, jízda na kole a v zimě běžky. Postupem času se zdálo, že jen ztrácí sílu, ale nebylo to kvůli věku, jak si dlouho myslel.

Pravé důvody začaly vystupovat na povrch společně s prvními vážnějšími příznaky jeho nemoci. Rapidní zhoršení zdravotního stavu jako neustále narůstající únava, přetrvávající chřipka a nachlazení. Čím dál více si uvědomoval, že ztrácí imunitu a stresující pracovní prostředí mu také nepřidalo. S odstupem právě to vidí Miloš jako jeden ze spouštěčů své nemoci.

Po diagnóze vyhlídky nebyly nejlepší, Miloš musel být neustále pod dohledem lékařů a čekala ho onkologická léčba. S ní přišla zpráva, kterou nechce slyšet žádný sportovec: konec veškerého aktivního pohybu, což byl do té doby jeden z jeho nejcennějších aspektů života. Musel strávit dva měsíce na lůžku, ztratil váhu a byl teď o 10 kilo lehčí. Bez aktivity ubývala i svalová hmota. Kvůli tomu byl každý fyzický úkon těžší než býval.

S rekonvalescencí mu pomáhala jeho manželka, se kterou chodili alespoň na krátké procházky. První den s vypětím všech sil ušel pouze 300 metrů. Ale jako sportovec věděl, že je potřeba trénovat, a tak každý den přidávali další a další metry. Po několika týdnech pravidelně se navyšujícího zatížení se kondice začala pomalu zlepšovat.

“Prostě vás to všechno doslova srazí na kolena, ale ve většině případů není důvod vzdávat se. Jak se říká: Kde je vůle, tam je i cesta.”

První tři roky s nemocí byly nejtěžší, a to především kvůli různým variantám onkologické léčby. Miloš nepatří k lidem, kteří nechávají věci jen tak plynout, je akční a nerad se smiřuje s tím, čemu nerozumí. Proto každým dnem bojoval, aby se jednou mohl opět věnovat sportu.

“Je to nemoc, která se stále vrací”

Miloš se časem stal členem Klubu pacientů mnohočetných myelomů a začal o své nemoci a sní spojených zkušenostech mluvit na seminářích. Je to nemoc, která se stále vrací, zkouší se různé způsoby léčby včetně transplantace kostní dřeně, kterou Miloš nakonec sám podstoupil.

Po úspěšné transplantaci a rekonvalescenci se časem vrátil do práce, nejprve pouze na pár hodin v týdnu, poté na dva dny a nakonec skoro na celý úvazek. Přesto musel po dobu čtyř let  vytrpět dlouhé noční dialýzy v nemocnici. Nakonec se mu podařilo v roce 2015 zařídit si vlastní dialýzu v domácím prostředí a stal se prvním člověkem, který toho dosáhl.

“Byl jsem první, kdo si domácí dialýzu v naší republice prosadil, a tak mé velké vítězství neznamenalo konec překážek, naopak se objevovaly nové.”

Mezi ty největší patřilo papírování, logistika průběhu dialýzy, naučit se píchat si injekce a ovládat samotný přístroj. Nakonec se stal plně soběstačným a dialyzoval se sám doma a vrátil se mu kus svobody.

V roce 2011 byl průměr dožití cca 5 let tj.  do roku 2016 a všechno co mělo přijít potom, bylo pro Miloše jako bonus, jako dar. V roce 2016 se měla předpověď završit, ale Miloš najednou zjistil, že těch pět let uteklo strašně rychle. Také si začal naplno uvědomovat, že předpovídaných pět let je jen statistika, jakýsi průměr, ale lidskou individualitu nejde jen tak zprůměrovat. Někomu je dopřáno více někomu méně. Nechtěl se smířit s představou, která se zabývá koncem bytí na tomto světě. V 45 letech je na konec ještě brzy, říkal si. Za těch pět let zjistil, že možnosti současné medicíny jsou obrovské, téměř každý rok se objevují nové léčebné možnosti, stále se pracuje na vývoji léků.

Nesmí se rezignovat, když se zdravotní stav nebo celková situace nevyvíjí zrovna nejlépe. Je třeba nevzdávat se a dělat vše, co je možné, a to i za cenu jistého sebezapření. Pokud si chcete jít za svým, je třeba se rozhodovat samostatně a za svoje rozhodnutí také přijmout zodpovědnost. Podle Miloše by člověk měl jít svému zdraví naproti a ne čekat tzv. s nataženou rukou a myšlenkou: „Tak mě tady máte a nějak se o mě postarejte.“

Další cíl byl jasný, definitivně se zbavit závislosti na dialýze. Bohužel onkologická onemocnění jsou kontraindikací k téměř jakékoliv orgánové transplantaci. Přitom transplantace je jediná varianta, jak se zbavit řetězů v podobě dialýzy. Pokud chcete bojovat s onkologickým onemocněním, musí být Váš imunitní systém co možná nejsilnější.

„Miloši, mají pro tebe ledvinu, za 10 minut u tebe bude sanitka, tak se připrav.“

Když Miloš jednou zvedl telefon, na druhé straně se ozvalo: „Miloši, mají pro tebe ledvinu, za 10 minut u tebe bude sanitka, tak se připrav.“ Už po několikáté v jeho životě zase všechno probíhalo jako ve zrychleném filmu. Za další dvě hodiny už byl v IKEMu v Praze, kde v rychlosti proběhlo několik nezbytných vyšetření a potom rychle na sál. Šlo to prostě ráz na ráz. Neskutečné, od zavolání sestry uplynulo osm hodin a já jsem se probudil po operaci s novou fungující ledvinou.

Cesta zpátky ke sportu

I v čase kdy byl Miloš závislý na dialýze sportoval a závodil tak jak mu tělo , síly a mysl dovolovala , ale po transplantaci s fungující ledvinou je to o skok lepší. Po samotné transplantaci byl návrat ke sportování postupný, ale poměrně rychlý. Běhat vzhledem k velkým otřesům nešlo to by se ledvině nelíbilo. Ale co třeba takové kolo? Po 14 dnech od návratu z nemocnice už seděl na kole. Nechtěl to z počátku přehánět, takže opatrně zkusil ujet  deset kilometrů. Pak se odvážil zvýšit na dvacet a podobně jako před deseti lety, kdy mu manželka nosila na procházky židličku, přidával postupně další a další kilometry. Důležité bylo, aby si tělo zvykalo postupně a v případě potřeby mělo opět sílu. Za měsíc po transplantaci ledviny dokázal ujet 50 km, za další měsíc dokonce 100 km. Za tři měsíce se odhodlal vyzkoušet běh a ono to šlo. Řídil se heslem, že je potřeba znát obecná doporučení a ty porovnávat se svými možnostmi a svými vnitřními pocity a odhodláním. Každý jsme přece jiný a každý máme své limity jinde.

Rok po úspěšné transplantaci ledviny

Hýbat se a cvičit svoje tělo je privilegium, měli bychom se ke svému tělu chovat jako k jedinečné záležitosti, užívat si dokud to jde, zkoušet všechno nové, nemůžete vědět, co vás potká, ví už své Miloš.

Od svého nejbližšího okolí v počátcích stále poslouchal: „Miloši, nepřeháněj to, odpočiň si, takhle se nemůžeš přetěžovat.“ Stále připomínal sám sobě a všem lidem, kteří chtějí poslouchat, že pohyb v jakékoliv podobě je obrovský LÉK, a hlavně je vlastně zadarmo.

I proto se letos postavil na start 56. ČEZ Jizerské 50…

A jak svoji zkušenost Miloš Dušek vnímá?

Nikdy jsem tento závod  ani jako zdravý neabsolvoval, ne snad pro to, že by závod byl pro mne příliš dlouhý (v minulosti jsem absolvoval několik chodeckých závodů na 50 km s medailemi na MČR a též i 24 hodinové závody), ale raději jsem se pohyboval na běžkách sám anebo s kamarády bez potřeby závodit, ale loni na podzim mi v hlavě uzrála myšlenka si tento závod vyzkoušet. A jelikož mám rád výzvy a v televizi člověk kouká, jak špička v dálkových bězích jezdí jen technikou soupaž sem se s utkvělou představou, že celých 50 km dokážu takto odjet v Jizerkách také. První začátky loni v říjnu na suchu  byly vzhledem k tomu, že jsem na kolečkových lyžích nejezdil nehezké. Postupně se to, ale zlepšovalo a 12. 2.2023 jsem najedou stál na začátku třetí vlny na startu Jizerské 50. 

Za podpory Czech Ski & Snowboard, který zastřešuje českou reprezentaci v lyžování, který mě vybavil originálním reprezentačním oblečením si pak člověk závod užil i v parádním závodním oblečení a také jsem se stal součástí CZECH PARA NORDIC SKI TEAMU.

Samotný závod byl silným zážitkem a vzhledem k podmínkám, které panovali to bylo spíše takové plácání než příjemné běžkování. Celou noc před závodem a i na startu pršelo a tak měkký sníh v kombinaci s nejmenšími talířky na hůlkách, které jsem si zapomněl vyměnit za větší s hladkými lyžemi bez možnosti se z nich odrazit byla soupaž s hluboce bořícími se hůlkami bez možnosti solidního odpichu hrozná, ale do cíle jsem se nějak doplácal. Celkový čas 4:07 hod a celkové 1200. místo z více 5000 startujících a 250 z 1200 v mé věkové kategorii není zase vzhledem k mému zdravotnímu hendikepu nejhorší. Je to sice daleko za mým očekáváním, ale třeba bude ještě příležitost si to příští rok napravit.

A tak se nebojte plnit si své sny, i když je k Vám život někdy ne zrovna přívětivý.

Miloš Dušek