21.1.2023

Klub mistrů Jizerské 50: Už mě tam v životě nikdo neuvidí, prohlásil po svém prvním závodu Pavel Kolář. Teď má na svém kontě 34 startů.

Po prvním startu na Jizerské 50 v roce 1984 kategoricky prohlásil: „Už mě tam v životě nikdo neuvidí!“, postupem času se stal ortodoxním běžkařem a v roce 2022 Pavel Kolář zajel svůj 34. závod, který odstartoval ze 3. vlny! Na své „mistrovské“ číslo Klubu mistrů Jizerské 50 je velice hrdý, náleží mu číslo 150, které chce mít na vestě podepsané Bjőrnem Daehliem i v krematoriu, jak s nadsázkou říká.

Partner Klubu mistrů Grant Thornton přináší všem členům Klubu mistrů nespočet výhod. Mezi ty nejzajímavější patří přednostní odbavení, posun o jednu startovní vlnu, speciální fialové číslo nebo bohatý startovní balíček.

Pavle, na svém kontě máte již 34 startů na Jizerské 50. Kdy jste si k běžeckému lyžování získal vztah a jak jste se dostal k prvnímu závodu?

Vyrůstal jsem v Brně, a protože rodiče neměli k lyžování žádný vztah, nezískal jsem ho v dětství ani já. V roce 1976 jsem se oženil a přestěhoval do Ostravy. Bývalá paní byla členkou lyžařského oddílu TJ VOKD Poruba a já jsem tam začal chodit na tréninky. Kluci z oddílu jezdívali na Jizerku, a protože jsem už v té době běhal a měl slušnou fyzičku, koupil jsem si na podzim 1983 běžky a rozhodl se, že to také zkusím, přestože jsem se předtím na běžkách svezl jen párkrát a fakticky na nich nic neuměl. 

 A tak jste se rovnou vydal na závod s nimi. Co všechno tomu předcházelo?

Ano, bylo to poslední sobotu v lednu roku 1984. Kamarádi mi sehnali číslo do druhé vlny a vyrazili jsme. Cesta trvala většinu dne, bylo pošmourno a na mně se začaly hlavou honit podobné myšlenky. Ubytování jsme měli být kdesi v rekreačním zařízení na horách, ale když se nám to už za tmy podařilo najít, řekli nám, že mají obsazeno, a poslali nás zase dolů do sokolovny v Liberci. Tam jsme si nachystali lyže. Protože jsem vůbec nevěděl, co s nimi, koukal jsem, co dělají ostatní a pokoušel se po nich „opičit“ a byl pořád nervóznější a nervóznější z nejistoty, co mě čeká. V neděli jsme za tmy nastoupili do autobusu, který nás kamsi vezl, pak jsme vystoupili a šli někam do neznáma, převlékli se a už nalehko pochodovali na místo, odkud se startovalo. Teď už samozřejmě vím, kam jsme jeli a šli, ale tehdy to bylo poprvé a já se jen jako klíště držel ostatních, abych se neztratil, nebo něco neudělal špatně. 

 Nakonec vše dobře dopadlo a stál jste na svém prvním startu slavné Jizerské 50. Při samotném závodě už se vám vedlo lépe?

Když odstartovala „moje“ druhá vlna, motal jsem se tam jako nudle v bandasce. Pořád na mě někdo křičel, ať uhnu zprava, uhnu zleva, případně mě rovnou posílal „tam“. Dělal jsem, co jsem mohl, ale není člověk, aby se zavděčil všem lidem, obzvlášť když sotva stojí na lyžích, a protože jsem se neuměl odrazit, naprosto frustrovaně jsem se ploužil v davu, který se vytvořil hned po startu. Na Smědavu jsem přijel na konci startovního pole, všichni kolem mě si sundávali lyže, tak jsem je sundal taky a šlapal do kopce. Takhle nějak to šlo celý „závod“. 

 Nicméně cíl jste ten rok viděl a očividně vás to od běžeckého lyžování neodradilo.

Ano, do cíle jsem nakonec dorazil za pět a půl hodiny a byl na sebe velice pyšný, že jsem to přežil! Když jsem po půlnoci přijel domů, bývalá paní se probudila a zeptala se mě, jaké to bylo. Odpověděl jsem kategoricky: „Už mě tam v životě nikdo neuvidí!“ V březnu toho roku jsem strávil týden na Pradědu a kamarádi mě naučili základy běžkování. Hodlal jsem dodržet předsevzetí, že na Jizerku už nepojedu a na další ročník jsem se nepřihlásil. Ale zkraje zimy se v oddíle uvolnilo číslo, a tak jsem si ho vzal. 

Opakoval se první ročník, nebo se zkušenosti propsaly i do průběhu vašeho druhého startu?

Všechno bylo úplně jinak, než před rokem, start byl v pohodě, protože jsem jel z poslední vlny a takřka nikdo nezávodil od prvních metrů, na trati se mi tak líbilo, že velké kusy jsem projel za radostného hulákání dobových hitů, a zajel jsem čas něco málo nad čtyři hodiny. Na druhý pokus mi došlo, že Jizerka je vlastně pěkný závod, takže od té doby jsem ani jednou nevynechal a postupem času se ze mě stal ortodoxní běžkař.

 Dnes máte na svém kontě úctyhodných 34 startů. V čem je to jiné se na start postavit dnes?

Dříve jsme jezdili na závod ve vícečlenné sestavě vždy dvěma auty, pak už jsme se vešli do jednoho a v posledních několika letech jezdím sám, ale vždycky znovu mám ten dobrý pocit, že jsem zase u toho. Jizerku jsem už jel se začínajícím zápalem plic, s těžce poraněnou a napůl nefunkční nohou po úrazu v roce 2009 i s těžkým výronem v kotníku, když do mě při závodě najel nějaký pitomec. Letos mi pro změnu spravují na hematoonkologii pokaženou kostní dřeň, ale pořád mi to zatím za to stojí, postavit se na start Jizerské 50. Navíc pro mě je velkou výhodou ta zkušenost. Trať už znám nazpaměť, velice dobře vím, co mám zrovna před sebou, a podle toho, jak se cítím, jsem s to odhadnout, jak si mám rozvrhnout síly. 

Před čtyřmi lety jste se stal členem Klubu mistrů Jizerské 50. Jak to vnímáte, je to čest?
Nápad se založením klubu jsem velice uvítal, ostatně samotného mě už předtím napadlo, že by bylo pěkné celoživotní fandy závodu nějak odměnit. V té době přestali jezdit poslední kamarádi, takže jsem zůstal sám a uvažoval, jestli se na to také nevykašlat, když není s kým závodit. Ale možnost dostat se do klubu mi dodala další motivaci, protože v té době mi chyběly do třicítky dvě čárky. Jsem pyšný, že jsem členem klubu! V krematoriu bych chtěl být vystavený ve vestě podepsané Bjőrnem Daehliem a „originálním oldschoolovým“ číslem 150, které jsem dostal, když mě do klubu zapsali. Paní to bere jako vtip, ale já to myslím vážně a na smrtelné posteli jí to připomenu. 

Se založením Klubu mistrů Jizerské 50 je spojeno pravidlo posunu o jednu vlnu vpřed. Jak jej vnímáte?

Tuto možnost považuji za velký bonus, protože startuji s „papírově“ rychlejšími závodníky a nemusím tak často předjíždět, hlavně ve stoupání od Blatného rybníka, kde je pole závodníků ještě hodně kompaktní. V poslední době totiž obvykle startuji ze třetí vlny a právě střed startovního pole je nejvíc vyrovnaný a zahuštěný. Mám také dojem, že když mám na sobě „mistrovské číslo“, lidi na trati se ke mně chovají slušněji (aspoň někteří) a párkrát se mi už stalo, že si se mnou někdo chvilku povídal.

Sportovní oblečení a lyžařská technologie od doby vašeho prvního startu raketově vzrostla. Vzpomenete si, v čem a na čem jste dříve jezdil? 

Moje výbava z roku 1984 se nedá porovnat se tou současnou. Lidi, kteří vymysleli pleteniny odvádějící pot, by měli dostat přinejmenším Nobelovu cenu za přínos pro zdraví a komfort lidstva! V prvních letech jsem jezdil v bavlněném tričku, přes ně bavlněná košile a šusťáková bunda, dole pánské punčocháče, úpletové tepláky pod kolena a podkolenky. Když jsem to ze sebe po závodě ve stanu v cíli sundal, vážilo to asi tak půldruhého kila a kouřilo se z toho, jako z kupky hnoje. 

A jak se dříve mazalo?

Mázu měl tehdy každý takovou, jakou se mu podařilo sehnat, kdo měl štěstí, nebo známé, sehnal Swixy, a kdo štěstí neměl, mazal Skivo, kdežto teď si může každý koupit, co ho napadne. 

V čem se liší váš vztah k závodu, kde berete motivaci se rok co rok postavit na start? Záleží vám pořád na tom, jaký budete mít čas?

Můj vztah k závodění se v průběhu těch let změnil potud, že když jsme jezdili s kamarády, závodili jsme mezi sebou, a teď už není s kým závodit. Takže posledních několik let jezdím i závod na R-skinech. Jsou sice pomalejší ve sjezdech i na rovinách, ale nemusím si dělat nervy, jestli mám dobrou mázu. To, že lyže drží a máza se z nich nesjede, oceňuji hlavně při stoupáních v rozšlapané stopě na posledních kilometrech, kdy už nejsou síly na rozdávání, a to mi stojí za těch pár minutek, které ztratím na rovinách a ve sjezdech. Na druhé straně se ale pořád snažím závodit, protože lepší, než to jen odklouzat, je na závod nejít vůbec. Letos jsem „samozřejmě“ přihlášený zase. Nevím sice, jak dlouho mě to bude ještě bavit, ale řekl bych, že určitě aspoň do příštího roku. To bude totiž zrovna čtyřicet let od té doby, co jsem byl na závodě poprvé.  

 Co byste vzkázal závodníkům, kteří svou účast na Jizerské 50 zvažují?

Já nejsem ani náhodou ten, kdo by mohl a měl šířit moudra, ale pokud bych to shrnul, řekl bych, že když to zvládnu já, a tenhle závod jezdím už čtyřicet let, s Bechtěrevem na zádech a bez rovnováhy na levou stranu, musí to dát každý. Stačí jen trochu chtít a něco pro to udělat a výsledek za to určitě stojí!