14.4.2021

Osobní závod Pavla Ševčíka. Jizerskou 50 jsem dal i po amputaci ruky, ale byla to dřina

Příběh brněnského rodáka Pavla Ševčíka vás nejen dojme, ale také inspiruje a dodá energii, jako to dokázal on svými výkony pro další handicapované. „Proč jsem pokračoval v závodech na běžkách i po amputaci ruky? Za prvé jsem si chtěl dokázat, že na to mám i tak. A za druhé jsem chtěl motivovat všechny, kteří mají podobný osud a mají chuť to vzdát,“ vypráví o svém životním osudu dlouholetý správce Vodní nádrže Josefův Důl.

Jeho cesta do Jizerských hor začala na vojně před padesáti lety. Už tehdy miloval hory, ale jako brněnský rodák byly jeho horskou domovinou Jeseníky. „Túry do kopců, to bylo něco pro mě. Byl jsem schopný ujít i 100 kilometrů. Fyzičku jsem měl z basketbalu a žádný sport mi nebyl cizí. I Jizerská 50 mě lákala, ale z Brna pro mě byla daleko,“ vzpomíná na léta dospívání.

Cestou na základnu mu osud do cesty postavil krásnou dívku, která se stala později i jeho osudovou ženou a dnešní manželkou. „Viděl jsem ji na nástupišti, byla vysoká, což mi imponovalo, sám jsem byl čahoun. Dali jsme se do řeči a povídáme si dodnes,“ vrací se k začátku romantického vztahu Pavel Ševčík. Manželství trvá téměř 50 let. 

Neodehrává se však v jihomoravské metropoli, nýbrž v Jizerských horách. „Manželka je z Jablonce, a protože jsem chtěl do hor, šel jsem za ní. Měl jsem štěstí a v novinách narazil na pracovní nabídku. Místo strojníka na přehradě Souš jsem sice nedostal, ale protože jsem měl vystudovanou průmyslovku, nabídli mi místo Vody a kanalizace v Jablonci. Odtud už to byl krok ke správcovství nově budované Vodní nádrže Josefův Důl. Byl jsem u ní od začátku. Přesně si pamatuji, jak se mezi lety 1982 a 1986 napouštěla. Práci tam jsem opustil až před pár lety a pomyslné kormidlo předal synovi.“

Padesát let v Jizerských horách spojil symbolicky s jinou padesátkou, tou běžkařskou. „Byla to pro mě výzva, a tak jsem se do ní při první příležitosti přihlásil. Bylo to v roce 1973. Tehdy jsem ji absolvoval na dřevěných běžkách s bídným vybavením. Ale byla to zábava. Dal jsem se dohromady s místními vodáky i horolezci, kteří znali členy Expedice Peru 1970. Od té doby je pro mě Jizerka srdcovka, a to hlavně z důvodu památky po těch horolezcích,“ vysvětluje Ševčík.

Kromě Jizerské 50 se Pavel účastnil pravidelně bobových závodů v Tanvaldu. Dokonce se podílel i na výstavbě místní dráhy. „I proto jsem musel vynechat několik ročníků Padesátky, stavba byla náročná, stejně jako tréninky. Až po konci bobové kariéry jsem se do stopy Jizerské 50 vrátil a na startu nechyběl až do konce 90. let.“

Nešťastný úraz a amputace ruky Pavla Ševčíka nezastavila v účasti na Vasově běhu

V roce 1997 Pavel Ševčík utrpěl vážný pracovní úraz, při kterém málem přišel o život. „Nakonec to v uvozovkách odnesla jen má ruka, kterou mi museli amputovat. Vyžádalo si to sedm operací, ta první trvala přes sedm hodin. Bylo to náročné období, ale věděl jsem, že se budu chtít ke sportu vrátit.“

A jak řekl, tak se skutečně stalo. Nejen že pokračoval v účastech na Jizerské 50, které se zastavily na čísle 28, ale vyrazil také do světa. Nechyběl na slavné Marcialonze nebo Vasově běhu. „Chtěl jsem lidem, kteří byli podobně postižení, ukázat, že to jde, že není potřeba se litovat a čekat na pomoc, že si člověk může pomoci sám.“ Za největší běžkařský úspěch pak považuje třetí místo v kategorii neúplných na Birkenbeinerenetu.

S tím se pojí i jeho nejsilnější vzpomínka na Jizerskou 50. „Bylo to první rok, co jsem jel bez ruky. Sice se mi zhoršil čas o nějakou hodinu a půl, ale ten zážitek byl úplně jiný. Dokázal jsem, že to jde i s takovým handicapem.“

Dnes si už bez závodění užívá Jizerských hor, na přehradě pracuje jeho syn a on má čas se kochat Jizerskými horami. „Vždy jsem je obdivoval a můj pohled se nezměnil ani za těch padesát let tady. Jizerky jsou mým domovem,“ uzavírá svůj silný příběh pan Ševčík.