21.10.2020

Martin Smetana: tohle prostě není obyčejný závod

Martin se již čtyřikrát zúčastnil ČEZ Jizerské 50 a minulý rok se rozhodl, že bude trénovat nejen na běžkách, ale začne i s tréninkem na běh. Sám by nikdy nevěřil, že už po roce trénování se přihlásí na letní Jizerskou 50. A jak celý padesátikilometrový závod na konci srpna prožíval? Přečtěte si jeho příběh.

Běhat jsem začal teprve loni v srpnu, proto představa padesáti kilometrů působila dost nedosažitelně. Ale jak napsal klasik – blázniviny se rozsévají nazdařbůh, a tak poslední prázdninovou sobotu stojím na startu v Bedřichově. Místo sněhu mě obklopuje tráva a teploty pod bodem mrazu vystřídalo příjemných a pro běh ideálních patnáct stupňů. Rovněž odpadlo alchymistické rozvažování, co namazat na skluznice lyží. Co zůstalo, je patnáct čísel, která visí těsně za startem, připomínající horolezce zahynuvší před padesáti lety pod Huascaránem. Tohle prostě není obyčejný závod. Atmosféra je elektrizující, i když tu nestojí skoro pět tisíc závodníků, ale jen necelých tři sta. Rychlá rozcvička a jde se na to!

Základní poučka – nepřepálit začátek - je opět zapomenuta, ženu se s davem do kopce k odbočce U buku. Kromě už klasického předsevzetí doběhnout zdravý do cíle jsem si naplánoval čas pod čtyři hodiny, tedy tempo pět minut na kilometr. Po celkem příjemné úvodní pasáži čeká od Kristiánova na Rozmezí nejdelší stoupání na celé trati. Lehká mlha dodává lesu přízračnou atmosféru. Až má člověk chuť se zastavit, zavřít oči a poslouchat jizerské ticho. Ale jsme na Běhej lesy, takže pokračujeme dál a výš na devátý kilometr, kde je nejvyšší bod závodu. 

Zatím se mi běží dobře, pravé lýtko, které zlobilo poslední týdny, se skoro neozývá. U Knejpy využívám další občerstvovací místo a do kelímku si nechávám nalít ionťák. Odtud následuje dlouhý seběh na Hraniční, při němž je čas i na pár vtipných hecovaček s ostatními závodníky. Pak ještě prudší výběh na Vlašský hřeben a kolem bunkru až na Jizerku. Tady se dočkáme i slunce, paprsky se nesměle probíjejí skrz šedé mraky. Po návratu k bunkru si na nás brousí zuby dlouhý a houpavý úsek Promenádní cesty, která se zdá stejně nekonečná jako při zimní Padesátce. 

O slovo se začíná hlásit lýtko a při dlouhém seběhu ke Smědavě vehementně protestuje. Od zdejší chaty stoupáme Štolpišskou silnicí mezi Jizerou a Smědavskou horou. Tohle je pasáž, kterou většina běžkařů i běžců proklíná, protože po třiceti kilometrech prudký kopec hodně bolí. Mám to tu rád v zimě a ani tentokrát se nijak zvlášť netrápím. Společně s dalšími třemi běžci se střídáme v čele naší skupiny. Odhaduju, že se pohybuju někde kolem dvacátého místa a průměrné tempo je pořád hluboko pod pěti minutami. Znovu míjíme Knejpu a pak už sbíháme k Tetřeví boudě. 

Na asfaltové rovinatější pasáži si tentokrát nepomůžu rukama soupaží, celou dobu jsou v hlavní roli nohy. Za Krásnou Máří mě předběhne pozdější vítězka ženské kategorie Radka Churáňová. Kdybych běžel v klobouku, smeknu až na zem před jejím skvělým výkonem. 

Od Točny je delší seběh a nohy už úpí. Přísahám jim, že pokud mě donesou do cíle, dostanou od běhání týden dovolenou. Bohužel znají moje triky, takže ví, že je to naprosto nereálný slib. Na Hřebínku další občerstvovačka, závěrečných osm kilometrů před námi. Míjím rozcestník u Bílé kuchyně, kde jsem před čtrnácti dny spal při své pěší Sudetské pouti z Chebu do Trutnova. Celou noc tehdy zářily hvězdy a vesmír šuměl nad hlavou. Teď ale není čas na vzpomínky, poslední velké stoupání si žádá plnou pozornost a nenechá nás vydechnout. 

Fantastičtí dobrovolníci nás u trati povzbuzují a možná ani nevědí, jak moc jejich fandění pomáhá. Bláhově jsem si myslel, že po zdolání Olivetské hory mám vyhráno. Při seběhu mě ale chytá křeč do levého lýtka a hned vzápětí i do pravého. Bezmocně ležím na zemi a čekám, až tahle bolestivá paralýza přejde. Český elitní běžec napsal, že ultra není plážový volejbal. I když Jizerská je spíše takové babyultra, něco na tom bude. Asi je to nutná začátečnická daň, kterou musím zaplatit. 

Jeden ze závodníků se zastavuje a pomáhá mi křeč sklepat. Krásné gesto fair play! Po chvíli se zvedám a zkouším běžet. Jasně, půjde to. Znovu se dostávám do tempa a na posledním občerstvení se připojuju k běžci, který mi před pár minutami pomohl. Říká, že toho už má taky dost. Vzájemně se hecujeme, předběhneme ještě jednoho závodníka a do cíle dorážíme společně. 

Euforická vlna mě zalévá plnou silou, na krk dostávám medaili, ale ještě víc mě zajímají kousky šťavnatého melounu, které do sebe s chutí láduju. S ostatními závodníky si gratulujeme k doběhu, vládne tu družná pohoda. Milované Jizerky mi nachystaly další nezapomenutelné zážitky a slibuju si, že nejpozději v únoru se tu objevím na dalším závodě. Ale říkám to potichu, aby to náhodou nezaslechly moje rozbité nohy.