20.5.2020

Příběh Ivety Kohoutové je na samém začátku

Příběh závodu paní Kohoutové je trochu netradiční, protože je na svém samém začátku, sympatická Iveta se na něj teprve chystá.

Je mi 56 let, mám 4 děti a sportujeme celá rodina. S manželem už jen rekreačně. V zimě hlavně běžky, v létě kolo a turistika. Milujeme hory, túry a výlety většinou plánuji já sama.

Letos se má dvacetiletá dcera sama od sebe přihlásila na Jizerskou 50. Stavěla jsem se k tomu skepticky. Ne, že bych jí nevěřila, ale pro mě je to moc masová akce, kterým jsem se vždy vyhýbala. Říkala jsem si, že se tam asi ani nepůjdu kouknout, ale nakonec jsem se přemluvila. 

Byli jsme ráno s dcerou na startu, že hned odejdeme. Chtěli jsme jí jen pomoci, podržet žlutý pytel a tak. Poté jsme ale se zaujetím zhlédli celé startovní pole.

Večer jsme se pro ni vraceli a atmosféra mě úplně nečekaně nasála, doslova vcucla. Najednou jsem hrozně litovala, že nejsem alespoň dobrovolník někde na trase nebo kdekoliv. Vydržela bych tam celé dny! A když dcera odpoledne dojela, brečely jsme obě! Ona štěstím a já dojetím. Dala to celé! A mně navíc začalo docházet, že se sebou musím ještě něco víc dělat, že přeci jen nejsem tak stará. Rozhodla jsem se, že musím více trénovat, když jsem viděla dojíždět tolik starších lidí, než jsem já. A začalo mi docházet, že by mi vlastně vůbec nevadila ta masovost, že je to moc krásný závod. Závod, který má ducha, smysl a spojuje Čechy jako hokejisti. Organizace perfektní, všichni ti dobrovolníci na trase, moderátor a vůbec. Byla jsem absolutně dojatá! Jsem moc hrdá na svou dceru, a vděčná za to, že jsem se mohla aspoň pohledem zúčastnit. 

Začala jsem doma cvičit, o víkendech sportujeme, abych shodila nadbytečná kila. Říkám si, co kdybych se taky někdy přihlásila na Jizerskou 50. Atmosféra celé akce ze mě vydolovala už dávno pohřbenou touhu dokazovat si víc a za to vám všem patří velký DÍK!
O víkendu vyrážíme na běžky ještě s větší chutí než kdy jindy. Díky, díky, díky vám! Tak příští rok.