ČEZ JIZERSKÁ 50
9. 2. 2025
Zbývá 1347 startovních čísel.
6.5.2020
Rád bych se s vámi podělil o svou ryze amatérskou zkušenost z účasti na 53. ČEZ Jizerské 50. Letošní počasí se náramně vydařilo a na start padesáti kilometrového závodu přilákalo 4 800 závodníků. Krásné počasí mělo vliv i na naše rodinné rekordní časy – syn i manželka zajeli osobák. Jen můj rekord byl negativní. Nejhorší Jizerská 50 v historii, vychutnal jsem si trasu v čase 7:44:03. Ale můj cíl byl letos ze zdravotních důvodů hlavně dojet, nevzdat to a neskončit poslední, což se podařilo. Především kvůli památce a vzpomínce na naše horolezce.
Hned na startu 8. vlny mi manželka ujela a viděl jsem ji až na pokoji. Takže jsem si v klidu nasadil své tempo a pohyboval se v závěru pelotonu. Měl jsem to vypočítané tak, abych stihl projet v časovém termínu dva kontrolní body. První byl na Jizerce, kam jsem přijel asi o dvě minuty později, protože jsem se po cestě vyhrabával ze sněhové peřiny, do které jsem zahučel při jednom sjezdu. Ležel jsem na krovkách, zapíchnutý v závěji a málem volal o pomoc. Na druhý kontrolní bod na Smědavě už dojel v poklidu dvě minuty před limitem, takže mě do autobusu neodklidili (i když později jsem toho trošku litoval). Po občerstvení následuje dle průvodce Jizerskou „kopec více než prudký“, je to krásné kilometrové stoupání, kde jsem několikrát vyslovil velmi ošklivá slůvka. Asi na 33. km začalo dost silně foukat, což mi na klidu a pohodě moc nepřidalo – poslíčci hurikánu mi nadělili hromadu sněhu z přilehlých stromů za krk.
Jeden z předjíždějících kolegů nám hlásí, že jsou za námi už jen dva běžci (všechny ostatní na Smědavě poslali do autobusu). Tak jsem zabral a jednoho ze závodníků, který vypadal jako Japonec a při silné únavě jsem ho pro sebe nazval “Uko Ješita”, jsem na občerstvovačce předjel. V té chvíli mě už chytaly křeče do nohou, ale trošku pomohl pomeranč obalený v soli. Aby nebylo komplikací málo, tak se mi podařilo na 41. kilometru zlomit hůlku a téměř tři kilometry jsem jel jen s jednou. Naštvaně jsem házel lyže a hůlky do lesa a nadával jsem si, že jsem se přihlásil. Jak asi tušíte, tak mě oba poslední borci v té době předjeli. U Uka Ješity jsem napřed slyšel zařvání po pádu, ale o několik chvil později mě už bez problémů předjel. Naštěstí mi po třech kilometrech pomohl pan Martin Zpěvák z uklízecí služby, kterému tímto velmi děkuji, a hůlku mi zapůjčil. V tu chvíli začala má stíhací jízda za Ukou a 4 km před cílem jsem ho předjel.
Jenže zase zabral a byl pryč. Při závěrečném sjezdu na stadion Japonec spadl a já ho trhavým záchodovým postojem předjel. Bohužel opět mi náskok nevydržel a v cílové rovince mě minul. Nakonec jsem ho ale porazil, protože jel ze 7. vlny. Z Japonce se nakonec vyklubal velký sympaťák Filipínec Marc - žádný Ješita. Moderátor mě uklidnil, že nejsem poslední, že je za mnou asi dalších 10 závodníků. Moje spokojenost rázem stoupla o 100 %. I když - poslední účastnice dostala krásný pohár. To je asi motivace pro příště. Po dojetí do cíle už měli pořadatelé skoro uklizené sportoviště. Tam, kde bylo ráno 4 800 pytlů s oblečením závodníků, byla už jen malá hromádka. Statečně jsem se s pomocí již odpočinutého syna dobelhal na pokoj, kde mě manželka přivítala s lítostivým pohledem. Vypadal jsem prý jako Ing. Knotek v Kulovém blesku, který právě přestěhoval asi 2 tuny uhlí z jednoho sklepa do druhého.
Během hodinky jsem vyčerpáním usnul a v pondělí jsem se cítil jak účetní Fantozzi (pamětníci ví), bolelo mě všechno a nemohl jsem vstát z postele. Nicméně, kdo Jizerskou jednou jel, nemůže další přece vynechat! Ať žije 54. ročník Jizerské 50!
Pošli článek dál
×
9. 2. 2025
Zbývá 1347 startovních čísel.
8. 2. 2025
Zbývá 600 startovních čísel.
8. 2. 2025
Zbývá 762 startovních čísel.
7. 2. 2025
Zbývá 255 startovních čísel.
6. 2. 2025
Zbývá 305 startovních čísel.
6. 2. 2025
Zbývá 217 startovních čísel.
7. 2. 2025
Registrace budou již brzy spuštěny
7. 2. 2025
Zbývá 82 startovních čísel.