14.12.2019

Příběh Marie Šilhové: Poprvé

Mám zmrzlé prsty u nohou, v lyžařské bundě, kterou mám oblečenou přes běžeckou, je mi chladno. To je paráda, říkám si. Ještě jsem ani nevyběhla na trať, a už je mi kosa. Do startu osmé vlny, ze které já vybíhám, zbývá ještě půl hodiny. Na poslední chvíli se snažím paní, co na mě obdivně kouká, darovat startovní číslo, klidně i s běžkami a oblečením, ale nevyšlo mi to. No, tak už asi vážně není cesty zpět.

„To jsi teda machr, to já bych nedal,“ říkalo mi spousta lidí, když jsem jim oznámila, že jsme se s mojí kamarádkou Gábi hecly, že ujedeme Jizerskou padesátku. Úplně jsem moc nechápala, čemu se všichni tak strašně diví. Nějakou fyzičku mám, když ji trochu poladím, stejně jako běžkařskou techniku, proč bych to neujela.

Překvapivé reakce okolí na můj nápad s blížícím se závodem gradovaly, a tak jsem pomalu, ale jistě začala být nervózní i já.

Jenže teď tu stojím na startu a zpátky mě nepustí. A ve chvíli, kdy se zapnu do vázání, stejně jako stovky dalších lidí kolem mě, přepadne mne taková euforie, že mám pocit, že těch padesát kiláků ujedu s prstem v nose a klidně jednou hůlkou zlomenou.

No, tedy takhle… Představte si, že se zhruba tisíc lidí naráz rozeběhne. Zatarasí celou cestu, tempo se ustálí na zhruba čtyři kilometry v hodině, takže vy si jdete krásným vycházkovým tempem a ještě se stihnete kochat krásou Jizerských hor.

Tahle pohodička mi ale dlouho nevydrží. Ačkoliv se celý svůj život snažím sama sobě nalhat, že nejsem soutěživý typ, jen co to můžu někomu natřít, nedá mi to. A tak se jako velká voda snažím provalit přes všechny ty davy přede mnou.

V hlavě se mi rozsvítí kontrolka, že bych měla zpomalit, pokud chci dojet do cíle a v polovině se nezhroutit. Na dvacátém kilometru mám pocit, že jsem vlastně ještě na začátku, vždyť mě ještě více jak polovina závodu čeká.

V tu chvíli poprvé ucítím, jakou nálož moje tělo vlastně dostává. Ač docela trénované, na takový zápřah zvyklé není. Vlastně více než o fyzické síle je to tu o psychice. A tak když začínám propadat trudnomyslnosti, že mi ty běžky trochu podkluzují, že mě bolí bedra, jsem zpocená, a tak je mi trochu chladno, spatřím před sebou vlát starou větrovku. Starou větrovku, kulicha naraženého na půli žerdi – před sebou vidím Sváču.

Jednoho ze čtyř členů týmu Rumový Express, kteří se rozhodli ujet jubilejní, 50. Jizerskou padesátku na starých dřevěných běžkách, v dobovém oblečení. Zatímco on, Bery, Michal a Hejnič startovali z první, druhé a třetí vlny, které si vydobyli za dobré výsledky v minulých ročnících, já z osmé, přesto jsem je stihla dojet, dokonce předjet (o té půlhodinové pauze, co se zasekli na Jizerce, prý nemám nikde mluvit).

Při pohledu na jejich splavené tváře je mi jich až líto a v tu chvíli se skoro až zastydím, že jsem si chtěla vůbec stěžovat, že začínám být lehce unavená. „Vůbec to nejede, ale to nevadí, je to skvělý zážitek,“ říkají mi kluci s úsměvem na rtech a já jim věřím, že si to fakt užívají.

Aniž by to tušili, v tu chvíli mi setkání s nimi posloužilo lépe než jakákoliv energetická výživa, jejíž obaly, odhozené od závodníků přede mnou, se válí všude kolem trati. Tito kluci jsou totiž přesně tím, čím je Jizerská 50 pro všechny „hobíky“, tedy ty, jimž nejde o umístění, ale o závod samotný.

O to si ho náležitě užít. Po zbytek cesty jsem se tedy také snažila vychutnávat atmosféru, která na trati panovala. Vždycky jsem se s někým chvíli vezla, povídala si s ním a poslouchala jeho osobní příběh, proč se vlastně rozhodl Padesátku ujet.

Důvody byly různé: Od heců od kamarádů, přes dárek od manžela k výročí svatby (prý se jí vážně nechtěl zbavit…), až po vyšší psychologické smysly, jako je uzavření jedné životní kapitoly.

Během závodu jsem si uvědomila, že mojí největší motivací, proč závod ujet v co nejlepším čase, je zvýšení mého sebevědomí. Pokud zvládnu tohle, hecnu se a dokončím co nejlepším možným způsobem, dokážu pak vše i mimo stopu. O čemž jsem nebyla vždy úplně přesvědčená.

S lidmi na trati, které jsem viděla poprvé a pravděpodobně i naposledy, jsem se motivovala, podporovala a jeli jsme jako jeden muž, ačkoliv pro každého je to osobní závod. A v tom podle mě, jakožto nováčka Jizerské 50, spočívá to největší kouzlo. Atmosféra. A ačkoliv mi svaly pomalu tuhnou, myslím si, že by se měl člověk neustále zdokonalovat.

A proto si příští rok musím zlepšit čas z 5:42 na 5:00.