ČEZ JIZERSKÁ 50
9. 2. 2025
Zbývá 1347 startovních čísel.
8.12.2019
Začátky byly partyzánské, to si moc dobře pamatuju. V roce 1970 jsem začal dělat na občerstvovačce na Jizerce. Během let jsem se stal hospodářem a potom tajemníkem Padesátky. Ale to už je pryč, skončil jsem v roce 1998. Byl jsem v důchodu, už jsem na to byl docela starej. Motal jsem se kolem našeho závodu dvacet osm let. Bylo toho dost. A to jsem si ho ani jednou nezaběhl. Trochu mě to mrzí. Jenže od mládí jsem byl nemocný, měl jsem zánět kostní dřeně, proto jsem moc nemohl. Navíc jsem byl bafuňář – při tom se nedalo běhat. Ale pozor, na všech úpravách trati jsem se aktivně podílel.
A v roce 1978 nás pozvali horolezci do Itálie na závod Marcia Gran Paradiso, abychom se podívali. Jenže se stalo, že chyběl jeden běžec, a tak jsem to vzal za něj – bylo to padesát kilometrů, jako Jizerka, a odběhl jsem to.
Ale zpět domů. Když Jizerka teprve začínala, bylo to úplně jiné. Každý závodník si napsal na přihlášku, jaké bude chtít občerstvení. To jsme praktikovali asi tak pět až šest roků, pak už se závod rozrostl. Kluci, skauti to byli, sledovali závodníka, pak k nám přiběhli s číslem a my jsme podali vybrané jídlo a pití. Co se týká nápojů, v nabidce byl čaj, kakao a džus, který jsme ale ředili teplou vodou, protože byl hodně silný. Prodával se jen v litrových plechovkách, které jsme museli otvírat. A že jich byly stovky! Na posílení se nabízel pravý hovězí vývar z masa, poctivý, žádné bujonové kostky.
Jak se závod stále víc rozrůstal, vařili jsme ho víc a víc, až devět set litrů. Závodníci jedli také párky. Ale protože byly v igelitových obalech, museli jsme všechny nejprve oloupat. Byly jako pomeranče. Loupačky měly ruce celé roztřepené. Nabízely se také banány, které v té době nebylo vůbec jednoduché sehnat. Muselo se přes konexe. Pomeranče byly k mání jen kubánské, ale ty lékař závodu Václav Šatava nakonec zakázal, protože byly uvnitř kožovité a samá slupka. Krájeli jsme také kvanta bochníků chleba – pěkně ručně. Žádné automatické kráječe, jako jsou v obchodech dnes, tenkrát nebyly. A měli jsme přichystanou sůl, to kvůli svalovým křečím.
Jak šel čas, požadovali někteří špičkoví závodníci své stravování a speciální nápoje. Nakonec se na přípravě jídla a pití muselo podílet kolem osmi desítek lidí. A také jsme nabízeli pivo. Dnes by se všichni divili, ale bylo oblíbeno, závodníci ho vyžadovali docela často. Přece jenom je to zdroj energie. Měli jsme osmičku, v té době už sice končila, ale pivovar Vratislav nám ji vařil na objednávku.
Pomáhal nám i jeden hajný – dobrovolně, i když nemusel – který se jednou tak trochu vyznamenal: Na občerstvovačce držel pivo a křičel, že rozdává Plzeň, dvanáctku, přitom to byla jen osmička Vratislav. O této historce psali dokonce v německých novinách. Ale s pivem nastal ještě jeden problém: Na chatě, kde byla stanice, se přes noc netopilo. My jsme tam vždycky jen navezli věci a zatopili až ráno, v den závodu. A tak se jednou stalo, že nám všechno pivo do rána zamrzlo.
Měli jsme i jiné potíže, například s naběračkami. Bylo potřeba něčím nalévat polévku, a tak jsme si je museli sami vyrobit. Nebo startovní čísla. Sehnali jsme zbytky od nějaké firmy, co vyráběla prostěradla, a nechali je u jedné ochotné paní ušít.
Jizerka byla vždy práce na celý rok. Jeden ročník skončil a hned jsme začali chystat další. Přes letní měsíce bylo trochu volněji, ale stejně se muselo pořád pracovat, například bylo třeba renovovat nářadí, stroje, stany… Dřív to bylo všechno v našem majetku, později zjistili pořadatelé, že je výhodnější si vše pronajmout.
Na jaře 2017 mi bylo osmadesát čtyři, ale Jizerka je pro mě pořád důležitá. Každý rok se chodím podívat. Nemůžu se bez toho obejít.
Pošli článek dál
×
9. 2. 2025
Zbývá 1347 startovních čísel.
8. 2. 2025
Zbývá 600 startovních čísel.
8. 2. 2025
Zbývá 760 startovních čísel.
7. 2. 2025
Zbývá 255 startovních čísel.
6. 2. 2025
Zbývá 305 startovních čísel.
6. 2. 2025
Zbývá 217 startovních čísel.
7. 2. 2025
Registrace budou již brzy spuštěny
7. 2. 2025
Zbývá 82 startovních čísel.