PŘÍBĚH MARKA PAZDERSKÉHO: JAK BĚHAL PRADĚDEČEK

V den závodu poté, co jsme s kolegy připravili 75 párů lyží pro ostatní závodníky, jsem se nastrojil do historického kostýmu, trochu se napil a odešel na start do elitní vlny.

Organizátoři mi vyhradili úplně levou stopu. Komickou vložkou bylo zapůjčení kladiva, abych si s jeho pomocí mohl řádně nazout boty do vázání. Italky stojící vedle mě tak trošku nevěřily, že se jim to nezdá. Pak přišel výstřel. Překvapilo mě, jak jedou všichni pomalu. Až nahoru k Buku to byla klasikova poezie – stopa, dobrá máza, styl jak archivní víno a navíc tisíce fanoušků po trati, kteří mě hnali kupředu jak nadmutou kozu.

Cestou dolů od Buku jsem zjistil, že mi lyže nejedou (ostatní ve vajíčku, já stříďák), a začal jsem se propadat do první vlny. Ve stoupání od Blaťáku mi to nepěkně klouzalo, takže na Kristiánově jsem poprvé v životě potupně zavítal k servisákům od Swixu. Taky jsem objevil první neduh oblečení. Na rychlý běh bylo moc teplé a já se potil jak bůček na rozpáleném oleji. Ještě horší ale bylo, že jsem si nevzal pod flaušové kalhoty žádné spodky, takže kalhoty mi zhruba od čtvrtého kilometru začaly do masa rozedírat vnitřní stranu stehen. Jako bych si je nechal při každém vystřídání nohou přebrousit bruskou.

Na Kasárenské jsem definitivně pochopil, že to nebude úplně můj závod. Navíc se trať díky sněhové bouři proměnila v umydlené pole beze stop, takže já přestal bojovat se soupeři a spíše se snažil udržet ty fošny v nějakém směru. Zákonitě musel přijít pád, kdy se mi rozjely nohy, já si píchnul hůlku mezi nohy a skácel se k zemi jak ohořelej totem. Dle starých pravidel jsem po sobě vzniklý lavor řádně zahrabal a uplácal, aby další lyžníci mohli v klidu pokračovat. Měl jsem za sebou dvě hodiny boje s matkou přírodou, dřevěnými fošnami, bambuskami, kluzištěm místo trati a také podlomenou psychikou.

Madlo na holi opět upadlo a já ji tak držel už jen křečovitě ve zmrzlé palčákové rukavici, ze stehen mi crčela krev, oblečení nasáklo vodou a nabralo váhu. Bekovka mi neustále padala do čela, natažený úpon levého kotníku mi vháněl slzy do očí a má oblíbená Promenádní se stala utrpením Ježíše Krista. Do toho všeho se mi definitivně zastavily lyže, neboť nasákly vodou a minimálně zdvojnásobily svoji váhu.

Na Smědavě mi vlila krev do žil dobrá zpráva, že Standa Řezáč vyhrál, a nahoru až na Knajpu jsem zase letěl jako zamlada. Zato rovina kolem Máří byla opravdu nekonečná a nohy se mi začínaly motat čím dál víc. Docházely mi síly…

Při seběhu dolů na Hřebínek jsem začal dostávat stále silnější křeče do stehen a do zad a měl jsem co dělat, abych se tam vůbec dostal. Podařilo se mi to po čtyřech hodinách. Museli mi rozmasírovat nohy, zaseknuté do trvalé křeče, dále jsem do sebe natlačil čtyři párky, osm polévek, nepočítaně ionťáku a celou krabici tatranek. Nejet v dobovém, tak bych to zabalil, věděl jsem v tu chvíli moc dobře, že už jsem si sáhl téměř na dno.

Po seběhu na stadion jsem slyšel velké ovace všech mých fanoušků a fanynek, a tak jsem to rozpelášil tak vehementně, že se mi podařilo zlomit jednu z bambusek, takže jsem dojížděl nakonec jen s jednou. Po projetí cílovou páskou se mi vehnaly slzy do očí. Podařilo se mi i v těch nelidských podmínkách stlačit čas pod pět hodin. Splnil jsem si další dávný sen, navíc mě dojalo, jak tam čekali rodiče a přátelé z našeho Ski Trab Mára teamu s cedulemi a gratulacemi. Děkuju.

Pomohli mi dojít k nám do servisu, kde jsem umřel úplně. Asi až po hodině spánku jsem byl schopen se převléknout a dostat do sebe nějaké tekutiny. Pohled na mě musel být v tu chvíli asi dosti tristní.

Každopádně, ač to bylo opravdové peklo, tak jsem si to užil a o to víc nyní vzhlížím ke všem našim lyžařským legendám, kteří na starých ski podávali ještě lepší a hodnotnější výkony.