Příběh Jana Pirka: Jízda po tankodromu

„Na trati vůbec nebyly stopy, zároveň sněžilo a tálo. Spousta lidí ten ročník zabalila, vzdala – končili ještě před Smědavou, na té louce před sjezdem k Hnojovému domu. Ještě dobré bylo stoupání ze Smědavy nahoru, poněvadž jsem měl dobře namazáno, ale jinak to bylo velké trápení, zvlášť když televizní skútr vůbec nedbal na to, že po něm budou projíždět tisíce lidí, a bezohledně přejížděl stopy…“

Ten lednový den v roce 2012 připravily Janu Pirkovi jeho milované běžky dokonalé utrpení. Ráno odstartoval už popáté Jizerskou padesátku, její pětačtyřicátý ročník, a stejně jako dalších téměř pět tisíc sportovců ho čekalo pět hodin běhu v chumelenici. Těsně před startem závodu navíc ztratil brýle…

Tehdy třiašedesátiletý závodník uběhl sněhem zavátých, rozbředlých padesát kilometrů téměř navlas přesně za pět hodin a tvrdí, že všichni běžci měli ten ročník časy o tři čtvrtě hodiny horší než jindy. „To nebyly běžky, to byl tankodrom!“ svěřil se v cíli regionálnímu reportérovi Mladé fronty Dnes.

Dvakrát se Janu Pirkovi stalo, že byl závod kvůli počasí zrušen, a jednou nemohl startovat kvůli zdravotní indispozici. „Ale zato jsem za odměnu zažil legrační situaci s panem prezidentem,“ usmívá se ještě dnes. „Tvrdím, že když je člověk nemocný, nemá sportovat. A protože mi končila ošklivá chřipajzna, omluvil jsem se, že tento rok neběžím.

Pořadatelé mě tedy pozvali alespoň do VIP stanu nad stadionkem. Tam mě zahlédl prezident Klaus, přišel ke mně a ptá se: ,Proč neběžíte?‘ Já mu začal vysvětlovat, že jsem nemocný. A on na to: ,No to jsou teda blbý výmluvy…‘ʻSnad to myslel jako vtip.“

Když profesor Pirk „Jizerku“ běží, kochá se výhledy do krajiny. A na rozdíl od většiny závodníků má moc rád stoupání na Zlaté návrší: „Aspoň od té doby, co jsem si pořídil běžky Atomic Skintec, co mají v odrazové komoře chloupky – z kopce to sice jede o trošku pomaleji, což mi tedy vážně nevadí, ale zase to báječně stoupá. V Jizerské padesátce je totiž problém, že dole je pokaždé úplně jiný sníh než nahoře.

Buď namažete tak, že vám to skvěle stoupá, ale nahoře se vám na lyžích udělají bakule, anebo se nadřete při výstupu a na kopečku, kde by vám to už mohlo krásně jet, pomalu nemáte sílu se odrazit.“

Jan Pirk si do Bedřichova vozí dvoje běžky, ty zmíněné „chlupaté“ a ty obyčejné. Až v den startu se rozhoduje, na kterých jet. Ideální podle něj je, když jsou při závodě tři stupně pod nulou, svítí slunce a stromečky nahoře jsou obalené sněhem: „To jsou pak pohledy do kalendáře!“

Jeden rok se Jan Pirk ocitl ve stopě vedle architekta Davida Vávry. Při stoupání si povídali o krkonošské architektuře. „Já říkal, že to, jak postavil Milan Starý prakticky úplně sám.

Dvoračky, je věc v architektuře naprosto nevídaná,“ obdivoval se Jan Pirk rekonstrukci oblíbené horské boudy. „Jenže Vávra namítal, že ty jezdící dveře do toho nepatří! Já se jich zastával, pro teplo jsou zásadní… A kolem nás jezdili lidi a divili se: ,Já tady závodím, můžu se strhat, a tihle dva si tu povídají!‘ Jenže pro mě pořadí není důležité – v mém věku je nejzásadnější dostat se ve zdraví do cíle,“ směje se muž, který kromě Jizerské padesátky v Evropě běžel skoro všechny lyžařské závody. „A podoběhnutí si vždycky hledím dát pivo. Ještě nevymysleli lepší ionťák než desítku!“