10.10.2019

Příběh Heidi Suchánkové: Čtyři zlata a tátovy zlomené lyže

Heidi Suchánková se narodila v roce 1959. Už jako dítě doprovázela své rodiče na start Jizerské, až kým se v roce 1982 po prvé na start postavila sama. A to rovno vítězně. V následujících letech k prvnímu vítězství přidala ještě další tři v různých disciplínách a Jizerské se pořád pravidelně účastní.

Čtyřnásobná vítězka Jizerské padesátky Heidi Hanischová, později Suchánková, je jednou z legend závodu. A pochopitelně nejen proto, že útlá, okatá, copatá tmavovláska zářila i mezi vyhlášenými krasavicemi z tehdy nejlepšího družstva Rudé hvězdy Jablonec – ona trasu znala jako své boty, protože prostě jezdila odnepaměti.

„Už jako dítě jsem rodiče doprovázela na start,“ vzpomíná. „Můj otec Ernst Hanisch se jako všestranný sportovec, atlet, lyžař i horolezec zúčastňoval Padesátky od prvních ročníků, určitě závod odjel alespoň třicetkrát. Maminka na startu Jizerské padesátky stála také několikrát, rovněž bratr byl pravidelným účastníkem.“

Ve vzpomínkách se Heidi Suchánková dodnes vrací k patnáctému ročníku, do roku 1982, kdy se jako mnohokrát předtím pouhý den před startem prudce změnilo počasí. Kvalitní sníh se den před závodem proměnil v bláto v oblevě 4 °C, jak vzpomíná liberecký novinář Jiří Langer v knize Jizerská 50, a do rána v minus třech stupních zase přimrzl, takže v závodě mužů musel být vypuštěn a nahrazen nepříliš bezpečný úsek přes Olivetskou horu a trať se zkrátila na 48,5 km.

„Startovalo se na Hrabětické louce,“ vzpomíná paní Heidi, „kde se krátce po startu trať zužovala ve sjezdu z Královky. Byla tam vždycky neskutečná tlačenice, tisíce lidí roztažených

po široké louce se během několika metrů musely natlačit do úzkého sjezdu. Také proto se na louce sprintovalo, každý chtěl mít do sjezdu co nejlepší pozici. Trať tenkrát nebyla upravená dálnice jako teď – jelo se přes zasněžené kameny, jedna noha nahoře, druhá dole. Startovala jsem tehdy společně s kolegyněmi Hankou Bičíkovou a Zdenou Janovskou, ty pak skončily na druhém a třetím místě. Na Královce jsme už měly náskok, takže jsme na přimrzlém sněhu sjezd zvládly bez problémů.

Hůř ovšem dopadl můj táta, který právě tam zlomil obě lyže, dav se přes něj valil a jen s velkými problémy se dostal na kraj lesa mimo závodní trať. Nezbylo mu nic jiného než vzít dolámané lyže do ruky a jít smutně pěšky na stadion do Bedřichova. Nikdy předtím ani nikdy potom žádný závod nevzdal.

Přijela jsem tenkrát na stadion jako první a viděla ho, jak stojí u cíle. Nedokázala jsem si v ten okamžik vysvětlit, kde se tam vzal – měl být přece na trati a v cíli jsem měla čekat já na něj!

Nikdy nezapomenu na jeho spokojený úsměv, když jsem projela jako první cílem. Zapomněl na svoji smůlu a nedokončený závod a radovali jsme se z mého vítězství spolu. Můj manžel, který tenkrát pracoval v opravně lyží v Janově nad Nisou pod firmou Artis, tátovi nakonec zlomené lyže opravil, takže spolehlivě sloužily další zimní sezony.“

Paní Heidi Hanischové Suchánkové zas v dalších zimních sezonách spolehlivě sloužila fyzička. Po svém úvodním vítězství ze zmíněného roku 1982 s časem 1:11:26 hodiny vyhrála v různých dresech a na různě dlouhých tratích ještě třikrát: v letech 1987, 1991 a 1996. I v mezidobí často stávala „na bedně“ se stříbrem či bronzem kolem krku.

Ještě jako dvaačtyřicetiletá, v roce 2001, skončila druhá. Velké drama zažila v šestnáctém ročníku, roku 1983. Tehdy se spolu s oddílovou kolegyní Gabrielou Svobodovou odlepily

od ostatních závodnic brzy po startu a, jak vzpomíná ve své knize Jiří Langer, „ve stoupání na Královku na druhém kilometru už měly náskok přes půl minuty.

Spravedlivě, takřka cyklisticky, se střídaly ve vedení, aby s lyžemi v rukou překonaly tři kilometry před cílem i stopadesátimetrový úsek bez sněhu.“ Nakonec to bylo skutečně o fous – Heidi zaostala za Gabrielou o pouhých sedm vteřin!