12.9.2019

Příběh Milana Fišera: 33 let velitelem kontrol Jizerské 50

Třiatřicet let byl velitelem kontrol na trati Jizerské 50. Vzpomínek ze závodu má tak Milan Fišera opravdu hodně. Dnes už dění kolem Jizerky sleduje spíše zpovzdálí, ale ani v moderní éře nedá na slavnou akci dopustit. Za svou oddanost získal v roce 2019 cenu Jizerské 50.

Ze začátku to bylo takové spíš pokus-omyl, ale postupem času již bylo těch omylů méně. Alfa omega byly pro kontrolu tratí mobilní telefony. Bylo to hrozně důležité pro domluvu s odlehlými kontrolami, alespoň těmi důležitými, ne všechny ten telefon měly,“ vzpomíná na své začátky u slavného závodu.

Hned od začátku měl na starosti hlášení, kdo jede první a jaké má číslo. Jak sám ale přiznává, ani to nebylo nejjednodušší. „Obvykle nás totiž předběhla horská služba, protože ta měla svoji, kvalitnější horskou síť radiostanic.“

Před očima mu projely tisíce závodníků, že by však dokázal některého speciálně vypíchnout, to ne. „Já nikdy v tu chvíli neměl moc času vnímat, jaký závodník přijel a jak se jmenoval. Samozřejmě si pamatuji pětinásobného vítěze Berana. Víc vzpomínek na závodníky mám z období, když už jsem nesloužil jako velitel kontrol, ale když jsem tam chodil jako divák,“ říká s trochou nostalgie.

A jak se vůbec pan Fišera k Jizerce dostal? „Původně jsem pracoval v Tesle, odkud jsem byl odejit, a poté jsem našel místo v Dopravním podniku. Zároveň jsem byl členem sauna klubu, který se také založil v 1968 roce, hodně jsem jezdil na běžkách. Jezdili jsme v partě, ve který byl i Karel Trousílek – zakladatel Jizerský 50. Ten mě také hned na podzim v 1971 oslovil, jestli bych mu nechtěl pomoct. Dal mi na výběr buď práci dopraváka, nebo kontroly. Dopraváka jsem zamítl, protože jsem byl v Dopravním podniku teprve půl roku a o dopravě jsem toho ještě moc nevěděl.“

S některými bývalými parťáky se schází dodneška, i když jeho kolektiv byl dosti nesourodý. „Jednotlivé party dodnes drží pohromadě, ale já jsem měl většinou dvojice nebo čtveřice a rozesílal jsem je na posty. Zato jsem je moc obdivoval, nehledě na počasí, jako dobrovolníci vždycky odvedli skvělou práci.“

I když už na Jizerské 50 nemá žádnou oficiální funkci, stále ji má v srdce a pilně ji sleduje. A to i přes chatrnější zdraví. „Protože už chodím špatně, koukám na ni alespoň v televizi. Dokud jsem neměl berle, tak jsem pravidelně chodil i na stadion.“ A kdy měla Jizerka nejlepší atmosféru? „Ona ji má dodnes skvělou, ale pro mě byla samozřejmě nejlepší ta, když jsem byl uprostřed dění. Měl jsme skvělé spolupracovníky, bez kterých bych se býval neobešel. Různě jsme sbírali šikovné lidi po fabrikách, po známých, ale hlavně v sauna klubu."

Na vyprávění Milana Fišery plné vzpomínek se můžete podívat ZDE.