17.7.2019

Příběh Jaroslava Maděry: Po 48 letech bude jako divák

„Psal se rok 1971, když mě Gustav Ginzlů oslovil, jestli mu nechci pomoct s podáváním čaje při Jizerské 50,“ začíná své vyprávění Jaroslav Maděra, dnes již bývalý šéf „občerstvovačky“ na Smědavě. Při své poslední aktivní účasti na závodě v roce 2019 byl odměněn cenou Jizerské 50. Od dalšího ročníku už bude sledovat závodníky v roli diváka. „Bude to velký nezvyk,“ přiznává dojatě.

„Pro mě je Jizerská především horolezecká. Právě s nimi to mám od začátku spojené. Horolezci si vytvořili Jizerskou 50 jako kondiční závod, ale bohužel se v roce 1970 v Peru stal malér s lavinou,“ vzpomíná s nostalgií na počátky velké tradice. „Velice se mi líbí a oceňuji, že horolezci nezapomněli a začali dělat Jizerskou 50 jako memoriál se vzpomínkou na kluky. To mě k padesátce přivedlo, já jsem totiž také býval horolezec,“ prozrazuje.

Všechno to začalo zkraje 70. let, kdy se stal Jaroslav Maděra, jak on sám říká, pinglem občerstvovací stanice. „Když jsem si to v roce 1971 poprvé zkusil, hned mě to chytlo. Poté jsem různě postupoval v té své činnosti až jsem se nakonec dostal na současnou pozici a měl jsem ji hrozně rád,“ shrne cestu k pozici vedoucího občerstvovací stanice.

Za ty roky mu doslova rukama prošly desetitisíce závodníků. „A těch zážitků s nimi,“ zasní se. „To vám povím třeba o tzv. limitní kontrole, která byla ještě před občerstvovačkou. Na ní byl stanoven limit pro závodníky, kteří nestíhají. Ti byli naloženi do autobusu a odvezeni. Závodníků bylo ten rok okolo 6 900 a logicky spojení mezi cílem a tratí bylo minimální. My jsme tak měli za úkol závodníky počítat, dávali jsme informace radiostanici Lucín a když jsme dostali ten limit, zjistili jsme, že máme ještě víc jak 800 lidí na trati – a na ně jeden autobus. Tak jsme se rozhodli některé ty závodníky pouštět – to tenkrát v cíli ani nevěděli, to se dozví až teď. Byl tam s námi sportovní lékař Machálek, který nám začal určovat, koho máme na trati nechat a koho odvolat. Byl to takový zajímavý moment, při kterém jsme holt museli udělat běžkařskou selekci,“ vzpomíná dnes už s úsměvem.

Jaké to vůbec pro pana Maděru bude, poprvé nejít při Jizerské 50 mezi parťáky na Smědavě? „Bude to nezvyklé, ale víte, cítil jsem se ‚okoralý‘. Už mě ta tvorba a ta práce s těmi lidmi přestala trošičku bavit a naplňovat. Tak jsem si z našeho týmu vybral jednoho mladého adepta, Martina Tesaře, a toho jsem doporučil a trošičku vyškolil. Už roky s námi spolupracuje a vím, že to bude dělat dobře. Vždycky se dojedu podívat na briefing před závody, kde se rozdělují činnosti a víc na něj dohlížet nebudu. Věřím mu.“

Smysl pro humor si ale pan Maděra nechal až do konce. Však o tom svědčí i konec našeho vyprávění. „Tak to by stačilo, jdeme se vyčůrat, co říkáte?“ (smích).