10.7.2019

Příběh Hany Všetečkové: Čepice v potoce

Hana Všetečková je bývalou úspěšnou českou reprezentantkou v běhu na lyžích a legendární účastnicí Jizerské 50. Narodila se v roce 1939 a na startu Jizerské 50 stála poprvé při jejím druhém ročníku v roce 1969. Tuto tradici nepřerušila až do roku 2008! V jubilejním 30. ročníku si jedinkrát zajela padesátikilometrovou trať a v čase 3:54:41. Závodit vydržela neuvěřitelných 43 let!

Poprvé jsem stála na lyžích v patnácti na gymplu. A hned jsem vyhrála školní běžecký závod v Malé Úpě – jenže na sjezdovkách, na kandahárách s volnou patou! Pak jsme s budoucím manželem Jirkou a partou kamarádů sjezdovali, běžky tehdy ještě nebyly v módě. Až můj brácha Jarda Havlík, horolezec, přesedlal z lezení na běžky. A já s ním.

Chytlo mě to a řadu dalších sportovců od nás z Jičína též. Vždyť i dlouholetý ředitel Padesátky, Vašek Foff, byl Jičíňák... Hlavně jsme se zúčastňovali Krkonošské sedmdesátky, kde jsme my holky od roku 1964 závodily na pětadvacetikilometrové trati. Někdy jela na závod parta až osmdesáti Jičíňáků, umíte si to představit? Ještě než se zrodila Jizerská padesátka, běhávali jsme v Bedřichově horolezecké štafety o Zlatý cepín; třeba s kamarády z jičínského gymplu „Bambiťákem“ Zdeňkem Novotným a Sváťou Ulvrem, kteří pak zahynuli na Huascaránu.

Jizerku jsem běžela poprvé v jejím druhém ročníku, v roce 1969. Mladšímu synovi tehdy bylo jen něco přes rok, mně táhlo na třicet. Na třicetikilometrové ženské trati jsem doběhla druhá, dvě minuty za Bělou Podrábskou z TJ Ještěd Liberec, v čase 3:07:28. Já to v Jizerkách tehdy moc neznala, trať nebyla značená a Smědava nebo Rozmezí, to mi nic neříkalo, takže jsem jela za místní horolezkyní Bělou; tohle hubeňoučké tintítko mě provedlo tratí.

Na Jizerce závodil můj muž, oba synové a taky brácha, který je i teď, v osmdesáti letech, šampionem v orientačním běhu. Já v celkovém pořadí končívala kolem čtyřicítky, jen v roce 1974 jsem byla z pěti set holek pátá, v roce 1991 jedenáctá.

Od roku 1969 do roku 2008 jsem běžela pokaždé, když tedy nebyl ročník zrušený. Jednou jsem měla chřipku a nechtěla startovat, ale byli tu známí z Rakouska a ti mě přemluvili:

„Objeď to s námi, vždyť my bychom ani nevěděli, kudy máme jet!“

Když se startovalo z Hrabětické louky, stavěla jsem se v těch davech vždycky na kraj, abych nebyla v chumlu, a jednou jsem se zahákla oběma lyžemi do sítí, které ohraničovaly trať. Spadla jsem, hůlky zlomené, a čelo závodu mi ujelo. To bylo v roce 1985. A pak jsem se jednou na startu odpíchla hůlkami a v ruce mi zůstaly jen rukojeti! O víc než o hlavu menší kamarádka mi tehdy půjčila svoje, ale byly mi hrozně krátké... Také jsem se jednou v posledním sjezdu na mostku, po kterém se sjíždí do Bedřichova na stadion, s někým zamotala a spadla mi do potoka čepice. Což nic nebylo, jindy do potoka padaly celé závodnice...

V jubilejním, třicátém ročníku jsem jela (poprvé a naposledy) celou padesátikilometrovou trať a vsadila se s bráchou, že ho porazím. Sázku jsem vyhrála s výsledným časem 3:54, zatímco Jarda dojel do cíle téměř o hodinu později.

V roce 2012 mi daroval kamarád startovní číslo a jela jsem zas, posedmatřicáté... A dopadlo to příšerně. Nemůžu se omlouvat tím, že jsem byla nejstarší účastnicí; prostě jsem blbě namazala. Bylo to bohužel naposledy, co jsem se účastnila. V prvních ročnících jsem Padesátku brala jako prima zábavu, ale čím jsem byla starší, tím víc jsem to prožívala a usilovala o prvenství ve své kategorii. Od roku 1991 jsem v ní vítězila nebo se umístila nejhůř druhá. Absolvovala jsem mnoho dálkových laufů v Německu i v Rakousku, v Itálii jsem si zajela i sedmdesátikilometrovou Marcialongu a téměř každoročně jsem závodila na veteránských mistrovstvích světa, odkud jsem přivezla několik medailí včetně těch zlatých. Jizerka pro mě však byla vždy jedničkou. Náročná, ale krásná.

Příběh je z knihy „Jizerská 50: Závod plný příběhů“, kterou si můžete zakoupit v knihkupectví Albatros Media.