4.4.2019

Příběh Michala Čecha: Znamení ve sněhu

Michal Čech, ředitel obchodní firmy narozený v roce 1959, má na svém kontě třicet startů na Jizerské 50. Nejlépe zajel závod v roce 1989, a to v čase 3:28:42, ale na startu se byl podívat už jako sedmnáctiletý kluk. Netrvalo to dlouho a v roce 1980 byl součástí startovního pole. V prvních kilometrech si nadával, proč se do závodu přihlásil, ale v závěrečných kilometrech mu bylo jasné, že za rok pojede zase. A jezdí dodnes!

Píše se rok 1974. Do svých patnácti jsem lyžoval jenom na sjezdovkách. Ale teď mi rodiče koupili běžky. A ne ledajaké. Krásné, světle hnědé Artis Triumph, za 450,- Kčs, tedy za dvojnásobek ceny klasických celodřevěných prkýnek. Tyhle totiž měly bílou umělou skluznici, na běžkách té doby nevídaný zázrak, a umožňovaly ve sjezdech parádní rychlosti. A tak jsem na nich začal zvolna objevovat zimní trasy po zasněžených Jizerkách.

Mazání jsem se učil metodou pokus–omyl, respektive co jsem si našel v časopisech. Táta zastával názor, že klistr patří pod paty, zatímco tvrdé vosky na plochu, a to téměř vždy. Zjara nebo na ledu to fungovalo, po většinu zimy ale měl člověk mázu, že mohl na lyžích vylézt i na strom. Postupně jsem se odvažoval i na delší cesty dál do hor. Ovšem jedna z nich způsobila pěkně třaskavé Vánoce.
Ty jsme v té době slavili většinou na Maxovské chalupě. Vyrazil jsem tehdy na štědrodenní odpoledne na běžky. Jen na chvíli. Ale perfektně to jelo, a tak jsem si to namířil trochu dál do hor na okruh přes Novou louku a Královku. Pochopitelně bez jídla. Po dvou hodinách jsem se začal hlady plazit, domů jsem dorazil až po setmění. Naši už hodinu pobíhali ve tmě před domem, připraveni zavolat Horskou službu. První sodu jsem dostal hned před chalupou. Rodiče potom ještě skočili popřát Štědrý večer sousedům, já zatím hlady bez sebe zhltnul dvě tvrdé housky. Když se naši vrátili, explodovala bomba definitivně. Ty housky byly totiž připravené na osmažení do kapří polévky, a jejich zmizení mámu rozběsnilo doběla. Následovaly opravdu italské svátky, kdy jsem si na prkýnkách moc nezajezdil a musel hlásit každý metr pohybu.

Tou dobou začínala získávat na věhlasu Jizerská padesátka, startující jen pár kopců od nás na Hrabětické louce. Příběh tragicky zahynulých horolezců měl v té době velkou publicitu, počet účastníků závodu lámal každým rokem rekordy, a tak jsem se rozhodl jako sedmnáctiletý kluk zajít se podívat jako divák na start. Co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Zamlžená pláň plná lidí, tisíce lyžařů, nervozita obřího běžeckého pole, o pár minut předčasný start, a poté vše zmizelo do kopce pod Královkou a Hrabětická louka osiřela. O rok později, v roce 1977, byl myslím rekordní počet okolo 7 000 startujících. Když dav tradičně předčasně vyrazil na trať, našel jsem na zdupané startovní ploše ve sněhu hodinky Prim. Někomu se zřejmě přetrhl řemínek, hodinky se zastavily v okamžiku startu: tři minuty před devátou. Možná to bylo znamení...

Poslední lednovou neděli roku 1980 jsem stál poprvé na startu i já. Na suchu mne tehdy trénovat zrovna moc nebavilo, na lyžích jsem měl kvůli nedostatku sněhu najeto jen něco přes 60 km, a tak ve mně byla oprávněně docela malá dušička. Než jsem se s davem vyškrábal na Královku, začalo mě píchat pod žebry a nepustilo mě to celých 10 km až na Rozmezí. Máma mě na trať vybavila chlebem se šunkou, po hodině jsem ale zjistil, že je vše zmrzlé na kost.

Mimochodem, později mi někdo prozradil, že jezdí laufy na palačinky. A ono to fakt fungovalo. Nezmrzly, dobře se jedly, a to i za jízdy při nějakém táhlejším sjezdu, energie
z nich rychle pomohla. Člověk si je strčil do kapes nebo do čísla a měl jistotu, že mu v závodě energie nedojde. Dnes již pár let používám gely, ale jako staromilec si stejně dám dvě palačinky před startem, a jednu či dvě si vezu s sebou v ledvině pro sichr.

Ale zpátky k mé premiéře. Na Jizerku jsem se dostal po třech hodinách, a hltaje hustý hovězí vývar jsem poslouchal hlášení, že v cíli právě dostal Zdeněk Böhm věnec za vítězství. Ve druhé půlce závodu ale začaly kilometry odsýpat, artisky se doslova rozletěly, předjel jsem cestou desítky lidí, a jestliže jsem si v první půli říkal, proč jsem se sem já pitomec vůbec hlásil, tak v závěrečných kilometrech už mi bylo jasné, že za rok znovu a lépe.

Droga začala působit, byl jsem lapen.

Začal jsem v zimě najíždět víc a víc kilometrů, do startu Jizerské jsem jich míval okolo 400–500, a bylo to znát. Během prvních pěti startů jsem se neustále zlepšoval, z úvodních 5:39 až na 3:43 hod. Ten čas jsem potom překonal (již navždy) teprve v roce 1989, kdy jsem na superrychlém sněhu jel za 3:28 hod. a skončil na 993. místě z 6 000 startujících. Byl jsem šťastný. Dostat se do první tisícovky byl můj vytoužený sen.