13.1.2015

Jak jsem jel Jizerskou 50 aneb nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Jeden z hobíků, který se zúčastnil 48. ročníku ČEZ Jizerské 50, Josef Sklenář, se rozhodl podělit se s námi o svůj příběh.

V neděli 11.1. 2015 jsem se již podruhé zúčastnil legendárního závodu Jizerská 50. I když jsem měl na kontě účast z roku 2013 a říkal jsem si nikdy více, opět jsem se nechal přesvědčit a opět jsem se jel do Bedřichova trápit. Tentokráte jsem si raději ani nečetl rady zkušených borců, jak se má trénovat, kdy přestat trénovat, co jíst atd. a raději jsem netrénoval vůbec. Ne že bych nechtěl, od léta jsem si říkal, že budu chodit běhat, ale najednou byl leden a z tréninku nebylo nic. Vlastně ano, jednou jsem si byl vyběhnout schody do 4. patra, zvládl jsem to 5x a pak jsem toho vzhledem k vysílení nechal.

Takže jako před dvěma roky, jsme naložili v pátek lyže a hurá do Jizerek. Abychom přeci jenom něco pro přípravu udělali, tak jsme se chtěli jít v sobotu alespoň chvilku sklouznout, ale prudký déšť rozhodl za nás. Hezky jsme v areálu startu promokli, dali jsme si namazat lyže, zjistili, že v sobotním závodě na 25 kilometrů projížděli borci obřími kalužemi a pak zase jeli zpátky na hotel. Tam jsem zodpovědně zalehnul do postele a celé odpoledne se pilně připravoval, studoval mapu, kilometry, parametry tratě a podobné důležité věci. A hlavně jsem si říkal, jak parádně se pojede 50 kilometrů v dešti, na sněhu a mezi 5 000 závodníky.

Večer jsme se domluvili se svou spolubojovnicí Katkou Stehnovou a jejím tatínkem na strategii a hlavně na odjezdu. Samozřejmě jsem nervozitou nemohl celou noc spát, takže od tří hodin jsem kontroloval telefon, abych nezaspal. V 6.30 se ozvalo zvonění a hrrr na věc. Po cestě do Bedřichova jsem říkal kolegovi Honzovi Luptovskému, jaký jsem blbec, že jsem se nechal na takový nesmysl znovu ukecat a co jsem si mohl za startovné asi 1.300 Kč koupit. Nicméně už nebylo cesty zpět a v 7.50 hod. jsme dorazili Bedřichova.

Po nezbytné kontrole všech důležitých věcí - závodníci: startovní číslo, čip, pytel na věci, JÁ – stejné věci jak závodníci, plus batůžek, náhradní rukavice, čepici, tričko a ponožky (kdyby zabloudil a umrzl), jsme vyrazili na stadion. Tam nás čekaly dvě zprávy, jako obvykle jedna dobrá a jedna špatná. Ta špatná byla, že trať přes noc zmrzla, bude rychlá a čeká se dost pádů a úrazů –hmm paráda. Ta dobrá, že trať kvůli tomu zkrátili na 45 kilometrů, protože na 2 úsecích byl led. Hurá, nebudeme se trápit 50 km, ale jen pouhých 45, hned se líp převlékalo do sportovního.

V 8.45 hod. začalo vše důležité, odstartovala kategorie ELITE ženy, ale vzhledem k tomu, že žena nejsem, jsem byl v klidu (i když v jednu chvíli na trati, když začal foukat ledový vítr, mrznout, sněžit a já jsem potřeboval někam odejít, jsem si jako žena následně připadl :-)). Po čtvrthodince odstartovali elitní muži včele s naším borcem Standou Řezáčem a nějaký bezvýznamnými Nory. Poté už jsme zpozorněli, protože start 5. vlny, kam jsme se nějak náhodou dostali, se blížil. A ukázalo se, že 5. vlna není pro nás to pravé ořechové. I když jsme se takticky po startu nikam nehnali a čekali až naši spolujezdci z pětky odjedou, moc nám to nepomohlo.

Po startu dalších tří vln se přes nás v prvním nenáročné desetikilometrovém stoupání přehnalo asi 1 500 vlčáků, kteří potřebují urvat co nejlepší čas a místo. Takže si jistě dokážete představit, jak to na trati o 4 stopách vypadalo, předjíždělo se kde se dalo, šlapalo se na lyže a hůlky, no prostě závod. Když to bylo do kopce, tak to relativně šlo, ale asi 4. kilometru je jeden sjezd, včera mírně zledovatělý, kde jsem měl to štěstí, že mne jeden závodník „opatrně“ poslal k zemi. Když jsem se odplížil do bezpečí mimo trať a po tříminutovém probírání a kontrolovaní, jestli nemám zlomenou pr..l, vlastně kostrč, jsem zjistil že je snad kromě bolesti vše ok, vyrazil jsem. Říkal jsem si, že nic horšího se mi už asi nestane. Ale to jsem se spletl. Katku jsem dojel až někde po první občerstvovací stanici na 8. km a pak už jsme na trati bojovali spolu.

Tatínek Katky (Jan Chejn) odjel s lepšími jezdci a v cíli byl asi za 4 hodiny, klobouk dolů a velká gratulace. Poté, co se přes nás přehnali běžci závodící o co nejlepší čas, už byla jízda pohodová až do 18. kilometru na druhou občerstvovací stanici. A tam to přišlo! Když jsem si po rychlém jídle (sušený ananas, pomeranč a tatranka) potřeboval udělat výlet  k blízkým smrčkům, nevšiml jsem si čerstvě zamrzlé ledové plotny, nad místním potůčkem zaváté sněhem. Samozřejmě jsem se propadl oběma nohama po kolena do vody. I když jsem rychle vyskočil, byl to nepopsatelný zážitek a nevěřili by jste, na kolik sprostých slov jsem si v tu chvíli vzpomněl. Ale co teď ? Od kolen dolů vše mokré, do cíle daleko, ale vzdát jsem to nechtěl. Naštěstí jsem v batůžku měl náhradní ponožky proti umrznutí a igelitovou tašku ČSOB Pojišťovny, která mi v tu chvíli zachránila život (doporučuji si tedy uzavřít životní pojištění u ČSOB Pojišťovny - malá neplacená reklama :-)).

Na suché ponožky (které byly suché asi tak 5 vteřin) jsem si dal na jednu nohu igelitku, na druhou pytlík od sušených melounů, který jsem od pořadatelů vyprosil, narval je do „durch“ mokrých a namrzajících bot a za veselého čvachtaní vyrazil na trať. Samozřejmě časová ztráta byla asi patnáctiminutová, a skoro všichni už byli před námi. Po cestě jsem ještě uprosil jednoho dobrotivého pořadatele (díky moc ještě jednou, jsem dlužníkem ) o jedny ponožky (které měl náhodou s sebou) a ty jsem si pak na kontrolním stanovišti Smědava na 30. kilometru vyměnil. Katka po celou dobu mého „výstupu“ trpělivě čekala (bůhví co si myslela :-)), a ještě k tomu s manželem telefonicky domluvila, že mi doveze na Smědavu, kde nás vyhlížel, ještě jedny záchranné ponožky zapůjčené tatínkem (Honzo díky za ně). Za to jim ještě jednou moc děkuji !!!!

Nasadili jsme strojové tempo a vzhledem k celkem slušnému počasí cesta rychle ubíhala. Na 30. kilometr jsme dorazili těsně po 13. hodině a tam začala druhá část mého převlékání. Mohli jsme závod vzdát, nasednout do připraveného autobusu, který byl mimochodem plný účastníků závodu, ale my jsme řekli jasné NE!!! Budeme bojovat a pojedeme. Příslušníka Horské služby jsem ukecal o jednu termofólii, kterou jsem si obalil obě v tuto chvíli opět suché, byť značně modré a zmrzlé nohy. Touto další převlíkací eskapádou jsme ztratili opět tak 15 minut a z kontrolního stanoviště nás vypouštěl pořadatel se slovy:“Tak to je ten koupající se? Tak jste poslední, jeďte“. V tu chvíli jsme měli ztrátu na předposlední závodníky asi 10 minut a mohli jsme se těšit myšlenkou, že jsme na pěkném „posledním“ místě Jizerské 50. A komu z vás se to podařilo, že? Troufám si tvrdit že nikomu.

Při ostrém asi kilometrovém stoupání za Smědavou, jsem si říkal, co mne ještě potká a docela jsem se toho hrozil. Ale nakonec nic tak hrozného nepřišlo. Pravda, asi kilometr po občerstvení se zvedl ostrý „vichr z hor“, začalo hustě sněžit, takže jsme začali přemýšlet, jestli nedopadneme jako slavní běžci začátku minulého století Hanč z Vrbatou, kteří na závodech umrzli, ale po předjetí předpředposledního běžce se tyto myšlenky ztratily. Začali jsme hledat poslední zbytky sil a nakonec jsme asi 7 účastníků závodu naším rychlým tempem předjeli. Nicméně jsme si opět museli kontrolovat čas, protože pořadatelé kvůli zkrácení závodu rozhodli uzavřít časomíru již v 16 hodin (místo obvyklých 16.30 hod.), což jsme se dozvěděli ale až na trati.

Na 42. kilometru jsme si oba potvrdili, že nás už nohy nechtějí poslouchat, ale že je zkusíme ještě přemluvit . V jedné zatáčce kde stáli pořadatelé, jsem potkal v této chvíli už známého příslušníka Horské služby, které mne zdravil pokřikem:“hele už je tady muž s fólií“, takže i takové kamarády lze během závodu získat. V 15.40 jsme měli asi 4 km do cíle, ale už nás měl čekat jen sjezd do cíle. Nicméně přišlo ještě jedno mírné stoupání, pak mírná rovinka, mírný sjezd, opět mírné stoupání, a pak konečně vytoužený sjezd na stadion. A za potlesku několika tisícovek diváků (asi 25 pořadatelů a několik rodinných příslušníků Katky Stehnové) jsme v čase 15.56 minut dorazili do cíle (takže jak vidíte opět se značnou rezervou).

Tak jako minule už na nás čekali pořadatelé s našimi pytlíky s oblečením, a osobně mi ho do cíle přinesli (na vydání měli v tu chvíli asi jen 7 pytlů :-)). Náš výsledný běžecký, vlastně chodecký čas, byl 6 hodin 34 minut a 38 vteřin, což není úplně na přední stránky výsledkových listin, a jak zní olympijské heslo Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, a užít si to. Já jsem si to tedy užil se vším všudy!!! Super zážitek, díky všem pořadatelům. Půjdete si to užít a vyzkoušet si legendární závod, příští rok i vy ?