18.10.2023

Buřty s hořčicí a vázání na pérka. Jak se jezdila Jizerská 50 v roce 1987?

Libor Šourek v únoru dosáhl na pomyslnou metu 30 účastí na ČEZ Jizerské 50, a zaslouženě se tak zařadil mezi členy Klubu mistrů. Přeneste se do roku 1987 a zavzpomínejte společně s Liborem na Jizerskou 50, kde se ještě k občerstvení podávaly buřty s hořcicí a vázání byla na pérka.

Třicet! Bohužel ne roků, ale Zaplať Pánbůh, odjetých Jizerských padesátek na běžkách! Trochu zavzpomínám, nač si vzpomenu…Jak to u mě začalo?

Bylo mi dvacet let a ve velké hojnosti jsem holdoval pivu a běžky mi do té doby sloužily pro zimní návštěvy hospod. Při jednom posezení na chatě Černá Studnice jsme se s kamarádem Mírou vyhecovali, že pojedeme Jizerskou 50. Na podzim roku 1986 stálo startovné 50 Kčs, platilo se složenkou a bylo podmíněno lékařskou prohlídkou s razítkem na přihlášce. Startovní číslo s propozicemi chodilo domů ve velké obálce poštou.

Tenkrát z naší vesnice Velké Hamry II na Jizerskou padesátku jezdil celý autobus mužů i žen za TJ Sokol Hamrska. Z naší vesnice už mnoho let jezdím jen já sám za skupinu Olympic. Můj první start byl v roce 1987, poslední lednovou neděli, a startovalo se na Hrabětické louce. Byl to ročník, který patřil k těm s rekordní účastí. Přijeli jsme brzy ráno autobusem k Hrabětické kapličce, kde již stálo podél silnice mnoho autobusů i nákladních skříňových aut Praga V3S, ve kterých se ještě topilo kamínky na dřevo. Mnozí účastnici přijeli i o den dříve. Osobních aut bylo poskromnu. Na WC se chodilo do lesa.

Start byl hromadný a po vlnách, závodníci byli seřazeni podle toho, jakou si vyjeli vlnu v předcházejícím ročníku. Já, coby nováček, jsem startoval z poslední vlny a postupně se v dalších ročnících prokousával dopředu. Již dlouhá léta jezdím z první vlny. Tehdy v roce 1987 byla na startu zvláštní atmosféra. Každý se snažil hlídat si své hole a běžky, hole byly v mnoha případech bambusové a běžky dřevěné, např. sovětské výroby značky Visla. Vázání byla hliníková na pérko a mnoho lyžařů si pérka vázala provázky k vázání, aby o ně někdo při hromadném startu nezavadil holí či lyží. V případě, že by pérko náhodou vylétlo, muselo být tímto způsobem zajištěno proti ztrátě ve sněhu. Jenom se zacvaklo a pokračovalo se dál. Při startu byl slyšet velký praskot holí i lyží, a pokud se to závodníkovi stalo, byl to pro něj téměř jistý konec.

Jezdilo se ve šponovkách s podkolenkami, s větrovkami a vlněnými čepicemi. Startovní čísla byla látková. Před startem se na mazání lyží používali letlampy na technický benzín, plynové propan butanové hořáky a žehličky na tuhý líh. Já jsem tenkrát startoval na běžkách červené barvy značky Rubín s hliníkovými holemi společně se svým kamarádem. Naším prvním cílem bylo dojet na kontrolu k chatě Smědava do limitu tak, aby nás „nesbalil“ sběrný autobus a pak jet na pohodu a objet celou trasu. Do této doby jsem na běžkách spíše chodil, než jsem se naučil vozit a využívat správný běžkařský styl.

Zima toho roku byla zimou bohatou na sníh a vzpomínám si, že když jsme přijeli na kontrolu i občerstvovací stanici k chatě Smědava, tak zde bylo tolik sněhu, že ze zde stojící Škody 1203 koukal jenom štít se střechou. Když jsme poté přijeli nad Krásnou Máří, tak zde bylo už jenom nějakých 10 cm sněhu s pohledem na Frýdlantsko, které již bylo holé bez sněhu. Na této kontrole se podávaly k občerstvení tehdy klasické buřty s chlebem a hořčicí na papírovém tácku. Mnoho rádoby závodníků si zde sundávali startovní čísla, aby nebyli diskvalifikováni a šli se doobčerstvit pivem a rumem do chaty. Na startu, na občerstvovačkách a v cíli kontroloři křížkovali čísla projíždějících závodníků na papír.

Na občerstvovačkách i při obdobných jiných závodech se podával: čaj i s citrónem, kostkový cukr, rozsypaná sůl, rozinky, pomeranče, čokoláda, tatranky a již zmiňované, pro někoho nepochopitelné, buřty. Byla to první a poslední trasa Jizerské padesátky, na které jsem si občerstvovací stanice opravdu užil a vychutnal. Od té doby jen na občerstvovacích stanicích něco v rychlosti pojím bez zastávky…

Celou trasu jsem jel tehdy společně se svým kamarádem. Byl jsem lepší než on a před cílem jsem na něj počkal a udělal gesto a pustil jsem jej před sebe. V cíli i na startu ještě dlouho nebyl takový komfort, jako mají závodníci dnes.

Tenkrát jsme tuto trasu, která byla opravdu zřejmě ještě padesátikilometrová, objeli za 5 hodin a 5 minut. Tím, jak jsem se zlepšoval, se mi postupně podařilo ujet Jizerskou 50 za zhruba 2 hodiny a 35 minut. V té době jsem odhodil hospodský půllitr a začal se věnovat běžkám a laufům po celém světě. Prokousal jsem se do prvních vln a můj kamarád, který tenkrát se mnou vyrazil a pro něhož to byla první a zároveň poslední Jizerská 50, se propil do první hospodské ligy. Nestal se však ze mě protivný abstinent a pivo mi dodneška slouží k doplňování minerálů a na osvěžení.

Zřejmě Jizerské 50 vděčím za to, že jsem neskončil u piva, jako můj kamarád. Mohu za svou běžkařskou historii porovnat, jak se vše změnilo ku prospěchu nás všech laufařů a na čínské nudle zalité vlažnou vodou si už nikdo ani nevzpomene. Jaký komfort máme při startu, v cíli, během tratě, jak jsou upravené stopy, atmosféra… Organizátorům Jizerské 50 se v pěti posledních konaných ročnících nedá nic vyčítat, jsou vzorem pro ostatní obdobné závody. Snad jen takové mé přání, aby se tato trať prodloužila na poctivých 50 kilometrů, třeba směrem k Předělu.

Na závěr bych se chtěl podělit o svůj zážitek ze svého prvního Vasova běhu v roce 1996. Když jsem přijel do cíle, tak zhruba 4 hodiny po mě přijel osmdesátiletý bělovlasý vousatý Švéd, který právě dokončil svůj padesátý Vasák! I u nás v Česku máme takového podobného laufaře. Je jím kamarád Láďa Mizera z Liberce, se kterým jsem se seznámil právě na tomto závodě. Díky Láďovi a Standovi Řezáčovi jsem začal jezdit laufy na hladkých lyžích. Láďa má za sebou 38 odjetých Jizerských padesátek a 22 odjetých Vasáků. Že jej možná neznáte? Je to člověk, který rok, co rok naváží na saních sníh na straně okolo Krásné Máří.

Organizátorům Jizerské padesátky i Láďovi patří velké díky! SKOL!