8.11.2019

Příběh hlavní rozhodčí: Mysleli si, že to projde

Na Jizerce se skoro vůbec nepodvádí, ale jednou fixlovali dva chlapi obzvlášť důmyslně. A mrzelo mě to o to víc, že jsem oba znala, otce i syna. Bylo to před deseti dvanácti lety, to se ještě vyjíždělo umístění na startu, a v jednom z těch přípravných závodů startoval místo táty kluk, který chtěl v hlavním závodu mermomocí jet z první vlny. Mysleli si, že to projde, že se ztratí v davu. Pak se hájili tím, že si čísla vyměnili omylem, ale věděli, že my víme, že oni vědí. Museli jsme je oba diskvalifikovat.

Občas jednoduše někdo chtěl startovat z výhodnější, dřívější vlny, aby pro sebe urval víc místa, ale to už dnes nejde – správný čas startu hlídá elektronický koberec, zařízení přijímající elektronické impulzy z čipů, které mají závodníci na noze.

Jedinkrát se stalo, že nevyhrál závodník z první, elitní startovní vlny, ale z druhé: V roce 1995 na Padesátce zvítězil Jan Došla z brněnské univerzity. Nikdo to nečekal! Měl startovní čas o pět minut posunutý za první vlnou, takže sice neprojel první cílem, ale dorazil do něj jen o čtyři minuty později než Stanislav Řezáč, nejrychlejší z první vlny. Takže všechny ty televizní záběry prvních běžců v cíli byly k ničemu.

A že by si někdo zkracoval cestu? Dřív to možná někteří z místních, kteří trasu znají jako své boty, za specifických sněhových podmínek dělávali, ale dnes už máme kontrolní elektronické koberce. Všichni závodníci jimi musejí projet. Diskvalifikuje se tedy především kvůli technice na trati – Jizerská padesátka se tradičně jezdí klasicky, bruslit nesmíte, a kontroluje se to jak na občerstvovacích stanicích, tak na tajných místech určených technickým delegátem.

Ale závodníci si na to dávají pozor. K diskvalifikaci pak samozřejmě dochází i v případě, že sami vzdáte někde na Smědavě – a zajímavé je, že oproti mužům vzdává daleko méně ženských, třeba padesátkrát. Ono se neříká nadarmo, že ženská vydrží víc než člověk.

Jednou se nám stalo, že za námi rozhodčími přišel starší pán a ptal se nás: „Děvčata, tak jak to tady všechno probíhá?“ Divily jsme se: „No tak safra, to jedete poprvé?“ A on že jo, že si k sedmdesátinám pořídil běžky a hned si koupil startovné na Jizerskou padesátku. Někde se prý začínat musí. „A kolik máte natrénováno?“ ptám se ho. „Nic. Tohle budou moje první kilometry na lyžích.“ No, čekali jsme na něj skoro do soumraku, přijel opravdu bezkonkurenčně poslední na liduprázdný stadion. Ale s nadšením, a že prý za rok přijede zas.

A taky že ano! Navíc s báječnou slivovicí: „To je na zahřátí, až na mě budete v cíli zase čekat jako loni, aby vám nebyla zima.“ A hlásil se k nám na startu i v následujících letech, ten bezvadnej strejc z Prostějova.

Hlavní rozhodčí Jizerské padesátky dělám čtvrt století. Na závodě jsem začala pomáhat už v roce 1978 jako patnáctiletá – s turistickým oddílem mládeže, libereckým Dynamem, jsme pod tehdejším šéfem občerstvovací stanice na Jizerce Jožkou Gabrielem dělaly s holkama občerstvovačky. Mé kamarádce Janě Raslové zůstal pod Huascaránem tatínek, i mojí mamince tam zemřelo pár kamarádů; byla jsem tedy plná emocí a tu práci brala hodně vážně. Závod jsem ovšem neběžela ani jednou. Když jsem tam začínala, nemohli jste běžet, dokud vám nebylo osmnáct. A pak už jsem si udělala papíry na rozhodčího a byla důležitá na jiném místě.

A co vlastně moje práce obnáší? Vyrovnat lyžaře do startovních kójí, zajistit, aby všichni byli na svých místech, s označenými lyžemi, a vyjeli ve svém čase. Pak sledujeme průběh závodu a v cíli měříme u první stovky závodníků čas dojezdu – to už vlastně děláme duplicitně s elektromírou. Na startu je osm vln plus takzvaná extravlna, tedy stovka závodníků, zejména zahraničních, vytipovaných technickým delegátem závodu. U každé vlny musejí být registrátoři i proto je nás rozhodčích kolem pětapadesáti.