31.10.2019

Příběh Karla Vitouška: Noc ve stanu

Jsem vášnivý horolezec. Po mamince. Lezla po horách, pochází z Hrubé Skály. Měl jsem to štěstí vidět na vlastní oči Everest a vylézt šestitisícovku, a tak mě jednou – bylo to v roce 1979 – napadlo, proč horolezeckou zkušenost z táboření ve sněhu nevyužít pro získání skvělé startovní pozice na Padesátce.

Tehdy se startovalo do trychtýře na Hrabětické louce, věděl jsem, že bych získal extrémní výhodu, kdybych ve své druhé vlně startoval z první řady. To bych pak měl před sebou pouze borce z první vlny, kteří stejně frnknou, takže přede mnou by byla pouze bílá pláň, kde bych se nemusel s nikým strkat.

Každý, kdo kdy Jizerskou jel, ví, že start je samostatná a krutá událost, kde praskají hůlky, lyže a kolikrát i kosti. Zažil jsem ročníky, kdy se to utrhlo a lavina vyrazila předčasně, zažil jsem rovněž obdivuhodnou disciplínu, kdy jsme dokázali počkat na pár stovek milovníků lyžování, kteří to pro dopravní kolaps z Liberce nestihli včas.

Slovo dalo slovo a večer před závodem jsem se s jistou mladou dámou vypravil na Hrabětickou louku, kde jsme rozbili stan. Bylo minus pět stupňů, mlha. Na Jizerky rychle padla noc a nás dělila od okolní zmrzlé přírody jenom celta.

Mám třicet osm průjezdů cílem. Vzdal jsem jenom jednou: Tehdy byl mizerný, mokrý sníh, sebrali nás tam na Smědavě do čtyř autobusů. Až do roku 1990 jsem si vedl kroniku, v pěti

sešitech mám popis, časy i články, které jsem o závodě psal do novin. Je v nich zdokumentován celý můj sportovní život. Bedřichovský závod mohu srovnávat se všemi evropskými laufy, které jsem absolvoval, včetně trojnásobné účasti na Vasově běhu.

V roce 1985 jsme do Švédska vyrazili poprvé. Čtyři chlapi dostali nějakým zázrakem devizový příslib a ve škodovce s lyžemi na střeše vyrazili na nezapomenutelný výlet. K závodu nás přihlásil můj kamarád – emigrant.

Cestou jsme spali, kde se dalo, na pile v hromadě pilin, ale taky na vyhřívaných toaletách, plavili se trajektem, ale do Moena, místa startu, jsme dorazili včas. Nikdy nezapomenu, jak jsem projel cílem se státním symbolem na prsou, podle něhož poznali, že nejsem Švéd, ale Čechoslovák, který se na chvilku prosmýkl zpoza železné opony. A já se rozplakal….

Vasák je proti Jizerské vlastně lehký závod, ačkoli je devadesát dva kilometrů dlouhý. Když se po startu vyškrábete příkrou sjezdovkou, čeká vás už jenom takových osmdesát kilometrů víceméně po rovině.

Jizerka je profilem nejtěžší závod, co znám. (pokud nepočítám Jesenickou 70, ale to byl extrém, tam byli schopni pustit běžce do stopy i při zákazu vycházení) Mám na ní své oblíbené místo. Když se sjede z Holubníku, přijde ostrá zatáčka doleva a pak rovinka až na Hřebínek; jestliže se trefí máza, dá se to jet soupaž. To je podle mě nejhezčí partie.

Tenkrát ve stanu v devětasedmdesátém nám se slečnou musela být v noci strašná zima, ale byl to krásný zážitek. V šest hodin ráno jsme přes celtu uslyšeli šoupání, jak se lyže klouže po sněhu. A pak další… a další. První blázni, kteří si taky chtěli vydobýt co nejlepší pozici na startu, a tak si přivstali. Nakonec na nás přišli pořadatelé, ať ten stan zlikvidujeme, že překážíme. Na tu ranní atmosféru ale nikdy nezapomenu.

Vasák pro mě býval sváteční výlet, Jizerská je doma. Znal jsem horolezce, kteří zahynuli v Peru, hlavně Milana Náhlovskýho, znali jsme se ze sportu. On jel i první ročník. Skončil třicátý. Když se Padesátka začala jezdit jako jejich memoriál, musel jsem být u toho.

V dubnu mi bude pětasedmdesát, jsem po operaci kyčle, ale jezdím pořád. Moje kamarádka Běla Podhrábská, která několikrát stála na bedně, poslední roky jako zkušená běžkyně závod zavírá, aby bylo jisté, že na trati nikdo nezůstal viset. Už jí bylo šedesát, ale pořád je ve formě, neváží ani jako pytel cementu.

Povídám jí: „Bělo, nechci, abyste mě sbírali. Se mnou to bude nadlouho, ale pamatuj si, dojet musím.“ A ona mi na to odpoví: „Tebe nechám dojet, kdybych tě měla tlačit…“