17.10.2019

Příběh mazací loterie: Ani mistr Swix si nevěděl rady

Každý mistr maže klistr… Kdo by neznal zmíněné lehce úsměvné a částečně již okřídlené úsloví, doprovázející často jakýkoliv pohyb na běžkách. Ostatně, při Jizerské padesátceho lze také často zaslechnout…

Jenže ne vždy je poněkud protivný klistr – zalepující ruce, nohy, hůlky, rukavice a kdovíco ještě – samospasitelný. Namazat tak, aby lyže ve stopě klouzaly co nejrychleji, bývá pro tak dlouhý závod často pořádná fuška. A především umění, k němuž se musí přidružit někdy i slušná dávka odvahy, risku a také štěstí.

Spousta lyžařů se proto již drahnou řádku let obrací před závodem na mazací profíky s prosbou, aby jim na skluznice nanesli pokud možno co nejdokonalejší stoupací vosky. S touhle službou začal kdysi Jan Weisshäutel, bývalý závodník, trenér, obchodník, manažer, ale hlavně chlap se zlatým srdcem, který třeba výrazně pomáhal Kateřině Neumannové na cestě za jejím zlatým olympijským snem.

S partou nadšenců mazali na Bedřichově norskými vosky Swix každému, kdo si řekl. Po jeho skonu štafetu převzal syn Jan, přičemž partička lidí kolem něho se každým rokem docela slušně rozrůstala. „Na stadionu v Bedřichově maže asi patnáct lidí, další jsou přichystaní na Jizerce a Smědavě,“ vypočítává. „Jo, a menší tým navíc pomáhá s mázou už při registraci.“

Cožpak o to, když se závodí na prašánku při teplotě lehce pod nulou, maže se jedna báseň. Jenže příroda si občas taky trochu zašpásuje. „Asi před pěti roky jsme se ocitli v takřka neřešitelné situaci,“ ještě dnes kroutí hlavou Jan Weisshäutel junior. „V noci před závodem nasněžilo a na Bedřichově jsme měli nulu. Všemi lomcovala nervozita, protože lyže v umydlené stopě smekaly. Na Smědavě nahoře ale na lyžaře čekal suchej sníh. A my jsme už trochu šíleli, jelikož jsme nevěděli, jak situaci řešit.“

„Možnosti se nabízely víceméně dvě a obě byly špatné. Buď namazat tak, že lyžaři budou až na Rozmezí smekat a tam se snad chytnou, anebo naopak, že se víceméně komfortně dostanou nahoru a tam jim ovšem skluznice začne namrzat… Obě varianty mizerné, ale lepší by nevymyslel ani kouzelník.“

Přitom jeden mág se ocitl přímo uprostřed dění. Nor Harald Bjerke! Říkalo se mu také „mistr Swix“, machr na mazání jako nikdo druhý. Chlapík, jenž stál i u zrodu legendárního modrého Swixu extra. Syn mu závodil mezi elitou a zoufalý tatík si mohl ukroutit hlavu. Ne a ne nalézt řešení. „Harald byl tehdy fakt až pokořenej, protože ani on nedokázal vymyslet, co s tímhle rébusem,“ vybavuje si Weisshäutel velice přesně.

O Bjerkem se povídalo, že nesnáší lyže s mikrokontaktem, ale nakonec zpětně kajícně přiznal, že tohle byla nakonec asi jediná přijatelná možnost. Takže mázu tehdy „zmontovali“ úplně všichni. A když se chrti na běžkách přihnali na Jizerku, postavili se záhy do řady k přemazání. Tuhle fachu měl náhle na triku hlavně Ruda Sauer, bývalý trenér z jilemnického sportovního gymnázia. „Co jste to tam dole vyváděli,“ prskal mrzutě do telefonu směrem dolů na Bedřichov. „Já tu mám štrúdl zoufalejch lidí s namrznutejma skluznicema!“

Na Smědavě si jednou nechal přemazat lyže i horolezecký fenomén Josef Rakoncaj. „Taky jsem měl namrznuto, naštěstí mi jeden kámoš u stopy pomohl,“ vybavuje si. „Zprvu jsem Jizerskou jezdil ještě na dřevěných lyžích. Na začátku myslím na favoritkách, pak snad na sapporkách. Nejdřív se musela skluznice napustit skarem, aby nenacucávala vodu. A pak ty stoupací klistry… No hrůza! Pamatuju si třeba na černej českej klistr, zapatlanej jsem byl od něho až za ušima. Ta hmota, či jak to nazvat, se nekonečně táhla a ve větru poletovala všude kolem. Připomínala mi tehdy tak trochu pavouky…“

Elitní lyžaři už ale podobné problémy několik let neřeší. Stručně a jasně to ostatně vyjádřil světový šampion z roku 2003 Martin Koukal: „Éra, kdy elita mazala při laufech stoupací vosky, skončila. Všichni to už mají vyřešený, protože i Jizerskou padesátku jezdí jen soupaž, tedy bez vosků.“ Jeho realistická slova ale třeba Lukáši Bauerovi příliš nevoněla: „Jakmile jen trochu půjde jet klasikou, budu dál mazat stoupací vosky,“ řekl rázně. „Starýho psa holt nepředěláš…“

I když elita už bude zřejmě nezvratně v Jizerských horách používat pouze soupaž, drtivá většina hobíků zůstane bezpochyby u tradičního mazání, a tedy hektiky s ním spojené.

Ostatně Weisshäutel o zmíněných situacích ví své: „Pokaždé, když se blíží startovní výstřel, lyžaři se začínají čím dál víc hádat,“ připomíná. „Cloumá s nima nervozita, předbíhají, cpou nám svoje lyže s tím, že právě oni to obzvláště potřebují. Prostě tak trochu i komedie…“ I tyhle rozverné chvíle ale k Jizerské padesátce stále neodmyslitelně patří. Naštěstí…