22.3.2019

Příběh Květy Jeriové Peckové: Kam se ženeš hvězdo?

Květa Jeriová Pecková se narodila v roce 1956. Je trojnásobnou olympijskou medailistkou. Na Jizerské 50 jela poprvé a naposledy v roce 1978, a to závod na 25 kilometrů. Do cíle dojela včas 2:25:15.

Na počátku sedmdesátých let, kdy jsem začínala běhat na lyžích, popularita dálkových závodů rychle rostla. Jizerská padesátka už u nás v té době patřila mezi nejznámější a především pro rekreační lyžaře i nejlákavější.

Československé reprezentantky se však na startu objevovaly spíše sporadicky. Nebylo totiž jednoduché najít skulinu v termínové listině mezinárodních závodů.

Moc dobře si pamatuju především na rok 1978, na jubilejní, desátý ročník. Nedlouho předtím vzniklo v Jablonci nad Nisou Středisko vrcholového sportu MV - Rudá hvězda, kde se připravovala většina reprezentantek. A jeho vedení náhle dostalo za úkol, aby se závodu zúčastnily všechny nejlepší lyžařky. Bez výjimky. Nařízení přišlo dokonce až z nejvyšších míst, přímo od tehdejšího ministra vnitra Josefa Junga. Právě on měl totiž nad desátým ročníkem patronát a Jizerskou 50 také odstartoval. Chtěl zkrátka vidět, jak ve stopě vítězí běžkyně Rudé hvězdy.

V termínu konání závodu jsme sice kovaly formu až na Štrbském Plese, ale pro soudruha ministra ani spojení přípravy na Slovensku a závodu v Jizerských horách nepředstavovalo žádný problém. Do Tater pro nás poslal letadlo!

Mě ale trápila jiná věc: Dost nepříjemně mě rozbolel zub. Dva dny před závodem mi ho sice vytrhli, ale problém se tím nevyřešil. Bolest přetrvávala a stávala se čím dál úpornější. Nic nezabíralo, nemohla jsem dokonce v noci už ani spát. Trenér přesto trval na tom, že i já musím jet.

Ze závodu si toho možná i proto moc nepamatuju. Silné prášky sice bolest částečně utlumily, ale zároveň i mě, takže jsem se absolutně nedokázala soustředit na výkon.

Na konci Hrabětické louky, kde se tenkrát startovalo, jsme dojely nejpomalejší muže. Nekonečně dlouho jsme se pak společně proplétali ve změti stop, stromů, šlapali si po lyžích a snažili se co nejrychleji vymotat z chumlu lidí.

Později, kdy se mužská část závodu oddělila, se přede mnou pro změnu objevil houf žen. Ačkoliv se nám nabízely tři stopy, všechny byly dokonale obsazené, tedy ucpané. Kudy jen mám jet, ptala jsem se sama sebe. Pokusila jsem se tedy kultivovaně požádat o uvolnění stopy, jak se při závodech běžně dělá, ale dostalo se mi jen nevlídného zavrčení: „Kam se ženeš, hvězdo?“

Nezbývalo mi tedy, než lyžařky postupně obíhat v hlubokém sněhu. Pak už jsem celý závod nikoho známého neviděla, kolegyně z družstva totiž klouzaly ve stopě daleko přede mnou. Když jsem se po několikahodinovém trápení konečně dostala do cíle, schoulila jsem se bolestí do klubíčka a zavřela oči. Absolutně mě v těch chvílích nezajímalo, kolikátá jsem dojela ani kdo vyhrál.

Den poté, již opět v Tatrách, mě znovu čekala zubní ordinace. Ukázalo se, že v ráně zůstal kus kořene, který se zanítil a působil ty silné bolesti. Docela slušně se rozjel i zánět okostice, který jsem léčila další dva týdny.

Na Jizerskou 50 jsem však přesto nezanevřela. Jenže můj závodní program mě bohužel v dalších letech na start nepustil, přestože mi to na lyžích docela šlo a zdraví taky sloužilo. A tak jsem každoročně alespoň na dálku sledovala a obdivovala nejen vítěze, ale vůbec každého, kdo závod zvládl. Jizerská 50 mě znovu nalákala až pár let poté, co jsem kariéru ukončila. Pořadatele můj zájem o start evidentně potěšil a rezervovali mi číslo. Tehdy však zasáhla příroda. Jizerským horám nenadělila dostatek sněhu, a závod se tak musel zrušit. Štěstí jsem pak zkusila ještě jednou, ale Jizerská se kvůli sněhu znovu nekonala.

A tak jsem si řekla, že víckrát už se o start nebudu pokoušet, že třeba organizátorům nějak záhadně mařím jejich úsilí. Prostě mně nebylo souzeno, abych si Jizerskou 50 zajela ve vrcholné formě ani v rekreačním tempu.

I když... Na jubilejním ročníku jsem nakonec nechyběla. S panem profesorem Janem Pirkem, jeho synem Tomášem a Radkem Jarošem jsem si v sobotu střihla štafetu za Klub fair play. Ty tři kiláčky ale moji formu náležitě neprověřily...

Příběh je z knihy „Jizerská 50: Závod plný příběhů“, kterou si můžete zakoupit v knihkupectví Albatros Media.