Výstava Jizerská 50 Viděna šesti

Výstava Jizerská 50 Viděna šesti již byla ukončena. Děkujeme za vaši návštěvu a věříme, že jste si prohlídku užili a odnesli si zážitky, i když tentokrát "jen" online. Věříme, že příště se již setkáme osobně a kulturu a sport zase rozžijeme.

Děkujeme také partnerům výstavy, bez kterých by nemohla vzniknout. Jejich podpora je naší motivací k hledání dalšího propojení a hledání společného mezi sportem a uměním.

Děkujeme generálnímu partnerovi Skupině ČEZ, Generali Investments a Pojišťovně VZP, a.s.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ČEZ Jizerská 50: Legendární závod objektivem šesti fotografů

Od ledna do 11. dubna 2021 je v prostorách Leica Prague Gallery ke zhlédnutí fotografická výstava nesoucí název Jizerská 50 Viděna šesti. Jizerská 50 jako fotografická inspirace. Padesátý třetí ročník ikonického závodu v běhu na lyžích zachytily významné osobnosti české fotografie: Jiří Langpaul, Jan Šibík, Daniel Hušták, Markéta Navrátilová, Lukáš Dvořák a Tomáš Vocelka.

Největší drama třiapadesátého ročníku Jizerské 50 se odehrálo ještě předtím, než zazněl startovní výstřel. Sněhové podmínky byly v zimě 2020 všeobecně bídné. Nejen že sněžilo málo (v nižších polohách vůbec), ale navíc nemrzlo, takže teploty často nebyly natolik nízké, aby se mohl na bedřichovském stadionu do zásoby vyrábět umělý sníh.

A když se podařilo nějaký sníh našetřit a rozvézt jej na problematická místa, nastala na začátku února silná obleva, že mizel před očima a s ním byla ohrožena i náhradní varianta závodů odehrávajících se v krizovém režimu. Počítalo se s tím, že by se běhalo jen na čtyřkilometrových okruzích v blocích rozdělených do tří dnů. Lyžaři by se sice točili jako na kolotoči, ale pořád by to bylo lepší než nic. Pořadatelé, vesměs dobrovolníci, pro něž je Jizerská 50 srdeční záležitostí, prakticky nepřetržitě dělali, co mohli, aby se neopakovaly roky 1988, 1990, 1998, 2007 a 2014, kdy kvůli vrtochu počasí musela být akce kompletně zrušena. Souboj s vyšší mocí, jakou příroda představuje, je nevyzpytatelný, zvláště to platí v nynější éře, kdy můžeme být bezprostředními svědky globálních změn klimatu a s nimi přicházejícího oteplování. Pro tisícovky majitelů startovních čísel se celkem logicky stala nejsledovanější zpravodajskou relací předpověď počasí a nejvyhledávanějšími weby stránky s meteorologií.

Nakonec vše dopadlo tak, jak má.

V úterý 4. února začalo prudce sněžit a Jizerské hory pokryl sníh v množství umožňujícím v plném rozsahu připravit závod, který je již od roku 1971 věnován památce patnácti horolezců zahynulých při zemětřesení na peruánském Huascaránu. A nejenom to: protože od neštěstí uplynulo půl století, každý účastník si tentokrát na startovním čísle nesl jméno jednoho ze zesnulých horolezců, kteří byli u toho, když závod začínal. Neběželi tedy jenom sami za sebe, současnost se protnula s minulostí, nikdo nebyl zapomenut. Ostatně, dobré skutky a hrdinství k sobě jaksi samozřejmě náleží, jsou to sourozenci. Podobný humanistický, a přitom neokázalý odkaz, jejž má už prakticky od počátků do sebe Jizerská 50 vtělený, je ve sportovním světě velmi výjimečný.

Leckdo v souvislosti se sněhovou nadílkou hovořil o zázraku, protože tak bývají krajně nepravděpodobné, avšak veskrze pozitivní události pojmenovávány. Své zajímavé vysvětlení přinesla Lenka Klimentová z Bedřichova: „Ti chlapi z Peru se tam nahoře u nebeskýho báru už nemohli na to dívat, jak na zemi bojují o stopy. Popadli cepíny a rozpárali sněhovou peřinu.“

K velkým událostem patří velké příběhy a toto je určitě jeden z nich. Zima přišla ne za pět minut dvanáct, nýbrž přesně ve dvanáct, aby stihla vynahradit svou předchozí liknavost.

Autoři výstavy

Jiří Langpaul fotografuje lidi, kteří jsou schopni pro Padesátku dýchat. Jeho fotografie jsou poctou všem závodníkům, profesionálům, ale především amatérům, pro něž je tradiční závod součástí jejich životního stylu a začátek roku si nedokážou představit jinak než na startu v Bedřichově. Nemohou-li běžet, rok není kompletní, cosi v něm bude chybět. Okamžik, kdy se mohou přihlásit do startovního pole, je pro ně svého druhu svátkem. Díky Jiřímu Langpaulovi jim můžeme pohlédnout do tváře. Jsou fotografováni jednoduše, zpříma, bez jakýchkoliv přidaných efektů. Portréty jsou pravdivé: závodníci překonali stanovenou vzdálenost a nyní čelí objektivu kamery. Stojí vzpřímeně, z postoje aktérů čteme hrdost a sílu – pokud jsou unaveni, tak únavu nechali někde venku, zapomněli na ni. Všichni jsou si rovni. Na pozici v cíli ani věku nezáleží. Tváře zčervenalé pobytem na mrazivém ovzduší. V rukách lyže nebo hůlky. Dokument o podobách aktivních lidí druhého desetiletí třetího tisíciletí. Všichni jsou navždy propojeni neviditelným vláknem.

Jan Šibík získal mezinárodní proslulost jako představitel reportážní, lidskostí prostoupené fotografie. Procestoval kus světa, aby poukázal na to, kde se děje bezpráví. Patří k dnes už vzácnému druhu fotografů, který chce pomáhat měnit svět k lepšímu a fotografování pokládá za poslání. Žije tím, co dělá a čemu věří. V kontextu tvorby Jana Šibíka je proto sportovní fotografie vzácnou výjimkou, kterou učinil právě v případě Jizerské 50, s jejímiž pořadateli jej pojí přátelské vztahy. Jeho černobílý cyklus vypráví bez patosu příběh o průběhu závodu, o jeho podmanivém kouzlu, radostech i útrapách s ním spojených. Fotograf je svědkem osobních dramat, jež prožívá prakticky každý, kdo se postaví na start. Jenom dobrý fotograf je však zviditelní tak, aby byla obecně srozumitelná. Některé snímky abstrahuje pomocí hry světla a stínů, jež doprovází závodníky, jiné komponuje v několika vrstvách, přičemž se v každé odehrává svébytný děj. Nikdy proto nejsou plakátově prvoplánové: můžeme si je opakovaně procházet a pokaždé najdeme něco, co jsme si předtím neuvědomili.

Série Daniela Huštáka je ukázkou koncepčního fotografického souboru. Závodu se nevěnuje tak, že by se ocitl v epicentru dění, ale charakterizuje Padesátku s odstupem, prostřednictvím podle něj důležitých věcí, které jsou s ní spojeny. Počíná si jako antropolog či etnolog nebo svérázný sběratel. Fotografuje kupříkladu skluznici běžek, vosky v sáčku, podrážku lyžařských bot, vymačkanou tubu energetického gelu, teploměr, stopky, ohřívač nebo radiátor se sušícími se ponožkami. Státní vlajka s nápisem Vlastiboř! Nastoluje otázky, s nimiž si má divák poradit. Čím jsou tak zajímavé? Proč jsou zrovna tyhle vyneseny před objektiv? Jakpak spolu souvisí? Vzbuzují zvědavost. Předměty jsou fotografovány objektivně, s chladným odstupem, jako muzejní exponáty – a přesto vyvolávají silné emoce, vážné i veselé nebo něco mezi nimi. Zapamatujeme si je, aniž bychom k tomu byli nuceni. Postupně tak dochází k vizuální rekonstrukci dění spojeného se závoděním, která je ve svých útržcích velmi výstižná, výmluvná i výstřední.

Markéta Navrátilová je z představované šestice jedinou autorkou, která se specializuje na sportovní fotografii: její doménou je cyklistika. Mnohokrát fotografovala slavnou Tour de France, dokonce za jízdy ze sedla motocyklu, což je zkušenost, jíž se nemůže pochlubit žádná jiná žena. Ačkoliv pro ni byla Jizerská 50 první zkušeností se sportem odehrávajícím se v zimě, přinesla z ní pozoruhodně kompaktní, vyrovnaný soubor. Příkladně dokumentuje přirozené sepětí člověka a přírodních scenérií, jež rámují většinu dynamicky komponovaných snímků. Celky prokládá detaily, až vysloveně obrazovou drobnokresbou, a také neotřelými úhly záběru, jež si dokáže během závodu nalézt. Zúročuje zkušenosti nabyté z fotografování cyklistického pelotonu. Markéta Navrátilová ví, jakou musí zaujmout pozici, aby udělala zajímavý snímek. Vidíme zblízka emoce běžců, řeč těla, maximální nasazení i klidné tempo, soustředění i zápal, který je důsledkem pravidelného pohybu v nekonečné stopě.

Lukáš Dvořák není reportér ani konceptualista. Do širšího povědomí se dostal jako módní fotograf a také díky svým portrétním aktům, jež mají ke světu módy blízko. Na jeho fotografiích se neobjevuje sníh nebo závodníci, ale pouze krásná dívka, kterou zachytil se starými lyžemi, na jakých se běhají jenom historické závody. Lukáš Dvořák je totiž zaníceným hledačem krásy, a takové je i hlavní poselství jeho černobílých fotografií. Jizerská 50 už věkem překročila hranici zralosti, přesto je pořád mladá. Dá se říci, že nestárne, protože vzhledem k neustálému přívalu nových závodníků vlastně ani zestárnout nemůže. Tady vskutku platí, že věk je „jenom číslo“ – není to prázdná fráze, kterou chceme utěšit někoho, kdo je na přibývající roky přecitlivělý. Fotografie půvabné dívky můžeme proto brát jako metaforu věčného mládí, jehož se každý, kdo sportuje, svým způsobem dotýká.

Předchozí série mají – přes svou rozdílnost – společné to, že ve chvílích, kdy vznikaly, byli jejich autoři pevně spoutáni se zemí, ať už v terénu, nebo v ateliéru. Tomáš Vocelka však překonává gravitaci a nabízí velmi ojedinělý pohled z výšky. Jeho doménou jsou snímky měst a krajin z ptačí perspektivy, které fotografuje z paluby letadla. Jizerskou 50 přibližuje v několika fázích a s rozmanitým odstupem: od zalidněných startovacích vln přes úseky, kde jsou závodníci rozptýleni po trati, až po chvíle, kdy převažuje utěšená příroda Jizerských hor, v níž běžce jenom tušíme. Cesty jsou jednou přímkami, podruhé se klikatí, jindy se sbíhajía vytvářejí geometrické znaky. Stromy rámují tratě, které byly do sněhu vyfrézovány rolbami. Bezmračnou azurovou oblohu občas zastíní mraky, z nichž se nakonec vyklube vrchol Ještědu, nejslavnější české stavby dvacátého století a strážce Libereckého kraje. Fotografie jsou vyvážené, klidné, až meditativní, vyvolávají pocit zvláštního klidu, jako bychom slyšeli ozvěny ticha.

Fenomén Sport&Art

Projekt Jizerská 50 Viděna šesti je výsledkem dlouhodobé aktivity Marka Tesaře, který se rozhodl propojit pro leckoho zdánlivě nespojitelná odvětví, a to sport s uměním. Nejprve tak činil v pozici marketingového ředitele Českého olympijského výboru, kde úzce spolupracoval s jeho předsedou Jiřím Kejvalem, jenž jako jeden z prvních v novém tisíciletí poukázal na stálou platnost odkazu antické kalokagathie, spočívající v harmonii duševní a fyzické stránky člověka. Marek Tesař v této činnosti pokračuje ať už v rámci Jizerské 50, nebo v České obci sokolské, kde od roku 2018 zastává funkci ředitele. Zásadním počinem, jenž předznamenal charakter dalších aktivit, byla výstava Skol!!! Jizerská 50 jako umělecká inspirace. Výjimečná přehlídka měla premiéru v pražské výstavní síni Mánes (9. až 17. září 2017) a následně pokračovala v liberecké Oblastní galerii umění (18. ledna až 29. dubna 2018), kde byla součástí oslav půlstoletí Jizerské 50. Expozice soustředila obrazy, grafiky i sochy od současných českých výtvarníků, na sedm desítek originálních artefaktů, které přímo pro tuto příležitost vytvořili Alena Anderlová,Milan Cais, Michal Cihlář, Jakub Flejšar, Ondřej Kohout, Ivan Komárek, Michael Rittstein, Jan J. Šafránek, Radu Tesaro, David Vávra, Eva Vones a Petr Wagenknecht. Výstava zaměřená především na běžecké lyžování byla ojedinělá nejenom v domácích podmínkách, ale nenašli bychom k ní obdobu, ani kdybychom pátrali po celém světě. Lákala na ni obrovitá železná socha Jakuba Flejšara, která byla instalována na chodníku před galerií: ztvárňovala vyčerpaného běžce krátce po proběhnutí cílem, když nabírá dech. Tento sochař, pro něhož jsou příznačné objekty velkých formátů, zosobňuje zaměření projektu: když zrovna není ve svém ateliéru, tak svůj čas věnuje Evě Samkové, již jako trenér přivedl k olympijskému zlatu. Expozice Skol!!! byla po zásluze nejnavštěvovanější akcí, jaká se v liberecké galerii v roce 2018 uskutečnila. Tolik lyžařů ze všech koutů Česka se do ní nikdy předtím nevypravilo!

Dalším nepřehlédnutelným Tesařovým zápisem v rámci projektu Sport&Art bylo vytvoření uměleckého souboru u příležitosti šestnáctého všesokolského sjezdu, který se konal v létě roku 2018. Vznikl pozoruhodný cyklus, soubor obrazů a grafik zobrazujících v detailu i v celku estetiku hromadných cvičení stejně jako krásu architektury sokoloven, moderních chrámů kolektivního sportování. Obrazy od Michala Cihláře, Stanislava Diviše, Michaela Rittsteina, Zdeňka Netopila, Jakuba Špaňhela, Pavla Roučky byly jednak vystaveny v Národním divadle, jednak se objevily na speciálních pohlednicích, takže byly běžně dostupné každému, koho zaujaly. Samostatnou kapitolou byly sletové plakáty od Aleše Najbrta a Jakuba Spurného, jejichž grafická podoba vycházela ze schémat vybraných skladeb, podle nichž se cvičilo. Dá se předpokládat, že již zanedlouho budou předmětem sběratelského zájmu. V roce 2020 Marek Tesař inicioval vytvoření trofeje pro vítěze ankety Sokol roku, kterou Jakub Flejšar pojal jako stylizovaného sokola složeného ze čtyř desítek kovových částí: na výšku má pětadvacet centimetrů a jeho rozpětí křídel dosahuje poloviny metru. I s podstavcem váží skoro pět kilogramů, takže ji může pozvednout nad hlavu jen fyzicky zdatný laureát. Z hlediska uměleckého ztvárnění jde o jednu z nejkrásnějších současných cen, jakou může sportovec získat. Fotografická výstava Jizerská 50 Viděna šesti potvrdila smysluplnost projektu Sport&Art, který představuje umění v jeho nejrůznějších podobách. Každá fotografie má vlastní dynamiku, napětí a krásu. V každé je zakódována nadčaová informace o tom, jak vypadá život v pohybu.

DĚKUJEME PARTNERŮM VÝSTAVY