31.12.2023

V 83 letech na startu Jizerské 50. Jana Haňkovská a Zdeněk Koč vyprávějí o lásce k lyžování

Janě Haňkovské bylo 22. prosince 2023 83 let. 11. února 2024 stane jako nejstarší žena na startu 57. ČEZ Jizerské 50. Zdeněk Koč, člen Klubu mistrů, také není v závodu na 50 km žádným nováčkem. Přinášíme vám rozhovor s těmito dvěma veterány, a to nejen o lásce k lyžování, ale také o pádu ze sněžného skútru a dalších příhodách.

Zdeňku, Jano, kdy jste jeli Jizerskou 50 poprvé?

Zdeněk: Já už si to přesně nepamatuji, ale bylo to někdy v 70. letech. Pamatuji si ještě na dobu, když se nestartovalo v Bedřichově, ale na Hrabětické louce.

Jana: Já si to také přesně nepamatuji, ale bylo to skutečně dávno. Svůj první závod jsem jela jako záskok za svoji kamarádku, tak trochu načerno – na její jméno a její číslo. Nechlubím se tím, ale bylo to tak. Tehdy mě Jizerská 50 chytila a od té doby ji jezdím neustále a hrozně ráda, ale už samozřejmě sama za sebe. 

Kolik uběhnete za sezónu kilometrů na běžkách, ať už v rámci závodů, nebo rekreačně?

Zdeněk: Když započítám Jizerskou 50 a všechny závody v zimním orientačním běhu, které s Janou nejen že rádi jezdíme, ale především také často pořádáme, odhaduji to zhruba na 500 km za sezónu. Ale přesně to spočítané rozhodně nemám.

Jana: V mém případě to bude spíš takových 300 km. Letos napadl sníh brzy a už jsme se byli se Zdeňkem projet prvních 25 km v Jizerkách. Oba dva to tam máme rádi, jezdíme takovou tu klasiku, z Bedřichova po stopách Jizerské 50.

A kdy vyrazíte na běžky znovu trochu potrénovat?

Jana: Nejraděj bych vyjela hned zítra! Dokud je pěkný sníh. (směje se, jsme uprostřed pracovního týdne v hlavním městě, pozn. red.)

Jezdíte jenom závod na 50 km, nebo jste vyzkoušeli i jiné trasy?

Zdeněk: Já jezdím od začátku hlavní závod, teď mám nějakých 38 účastí. Hned se vznikem Klubu mistrů jsem do něj byl pasován.

Jana: Ženy nejdříve s muži dlouhý závod jezdit nemohly, to se změnilo až v roce 1991. Jezdila jsem tedy vždy ženský závod na 25 km, a přestože mě Zdeněk s partou hned z kraje, kdy to bylo možné, přemlouvali na 50 km, ještě dlouho poté jsem jezdila svoji oblíbenou “pětadvacítku”. Nakonec mě ale přemluvili, ať to vyzkouším. Trochu jsem se toho bála, ale nakonec to byl takový hezký výlet s ostatními závodníky a já jsem poznala, že to zvládnu!

Máte oba hromadu zkušeností. Proč by se lidé neměli bát vyrazit na Jizerskou 50 v jakémkoliv věku?

Jana: Bát by se rozhodně měli! (směje se, pozn. red) Na Jizerskou 50 je třeba trochu potrénovat, velikou výhodu mají lidé – sportovci, kteří se přes léto věnují něčemu jinému. Je to pro ně skvělá alternativa pro udržování fyzičky.

Zdeněk: Základ přípravy je hýbat se a kdykoliv je to možné, vyjet na běžky a trénovat. Ať už se jede člověk jenom projet, nebo například na zimní orientační běh. Lyžování má veliký benefit, vezměte si například dobu pandemie covidu: Všichni sportovci kolem mě, v mém věku, kteří si tím prošli, neměli žádný těžký průběh. Zdravý organismus se s nemocí rychle vypořádal. Vůbec to nechci bagatelizovat, ale v nemocnicích leželi především lidé s nezdravou životosprávou. Nejen Jizerská 50, ale obecně lyžování a sport přináší zdravotní benefity.

Jano, pamatujete si svůj nejlepší výsledek? A jaký čas očekáváte letos?

Jana: Svůj nejlepší výsledek jsem zajela něco kolem 4 hodin (04:06:54, 2005, pozn. red.). Teď závod jezdím spíše mezi 5-6 hodinami. Můj cíl na 57. ročník je dojet do cíle, a to za světla (směje se pozn. red.). Bohužel bývám v únoru často nemocná, proto jsem například poslední ročník musela vynechat. Letos je to ještě za dlouho, ale zatím se cítím dobře.

Nejenom, že běháte Jizerskou 50, ale oba se také věnujete zmíněnému orientačnímu běhu na lyžích. Co přesně to obnáší?

Zdeněk: K zimnímu orienťáku člověk potřebuje stejný základ, jako na Jizerskou 50: běžky a hole! Rozdíl je v tom, že zde se spíše bruslí, podobně jako na vaší Volkswagen Bedřichovské 30 nebo ČSOB Jizerské 50. Dále má závodník SI čip (elektronický zapisovač kontrol, pozn. red.), na hrudi má stojan s mapou a jeho úkolem je ve správném pořadí najít všechny kontroly, což jsou zpravidla oranžovo bílé lampiony, a to v co nejrychlejším čase. Extrémně dlouhé lyžařské orienťáky (tak zvané skirogainingy na 5 nebo 6 hodin) se jezdí i ve dvojicích.

Jano, vy máte s orientačním během také bohaté zkušenosti. Povězte nám o nějakém svém nedávném úspěchu…

Jana: V roce 2017 mě orientační běh (klasický, nikoliv na lyžích) zavedl až na Nový Zéland. V Auklandu se konalo Veteránské mistrovství světa, které jsem ve své kategorii vyhrála. Na Veteránském mistrovství světa jsem byla i v roce 2023, ale to jsem skončila až třetí.

Za ty roky jste nasbírali nespočet zajímavých příběhů, podělíte se s námi každý alespoň o jeden?

Zdeněk: Mám jeden příběh, který znám z vyprávění kamaráda Jardy Boučka. Došlo k tomu, že Jardovi v průběhu závodu došly síly a usoudil, že tedy už nebude pokračovat do druhé půlky. Na Jizerce chtěl nastoupit do sběrného autobusu. Ještě si chvilku počkal, protože na hodinkách viděl, že se blíží časový limit, kdy už pořadatelé závodníky dál nepustí, protože by nemuseli dojet za světla. Dojel k tomu autobusu a hrozně se divil, že mu nejde nastoupit. Snažil se o to dál a dál, furt to nešlo. Pak zjistil, že má stále nasazené běžky, které zajely pod podvozek autobusu. A jak zvedal tu nohu, tak jí nemohl zvednout na autobusový schůdek. To jsme se mohli uřvat smíchy, když nám to vyprávěl.

Jana: Já mám taky jednu hezkou příhodu. Jednou jsem jela Padesátku a ze začátku mi to hrozně smekalo, do kopce to vůbec nešlo. A jel tam také jeden mladý Angličan, který měl na hlavě čepičku s rolničkami, jako kašpárek. Zastavil a já jsem si od něj půjčila klistr – on mluvil anglicky, já česky, ale bylo to jasné, stačilo ukázat. Přimázla jsem si lyže a pak jsme jeli stejnoměrně, protože jsme měli stejně namazáno. Po cestě jsme se různě předjížděli a zdravili se až jsme nakonec měli pocit, že se tak nějak už známe. Dojel chviličku přede mnou a v cíli mě objal. A to mi udělalo velkou radost. 

A co nějakou společnou příhodu? Slyšel jsem, že oba rádi jezdíte na sněžném skútru…

Zdeněk: Na skútru jezdíme při přípravě tratí, když pořádáme závody. Jednou jsme takto v Krušných horách jeli do svahu a podařilo se nám ten skútr převrátit a bohužel spadl Janě na nohu. Říkal jsem si, pane bože, to je průšvih, ty kostí musí být na padrť…

Jana: Já jsem tehdy tu nohy z pod toho skútru nemohla ani vyndat…

Zdeněk: Poté, co se nám to podařilo, zjistili jsme, že noha zlomená naštěstí není. Byla to „jenom“ modřina, sice ošklivá modřina, ale nic víc. Jana má tuhý kořínek. Například jsme jeli skirogaining ve dvojicích, také v Krušných horách, sjížděli jsme na lyžích z prudkého kopce…já jsem to pustil trošku víc, ale kopec končil ostrou zatáčkou a hned za ní byla silnice posypaná škvárou. Pokusil jsem se zabrzdit, což se mi pochopitelně nepodařilo, a v té zatáčce jsem zahučel rovnou do závěje. Snažil jsem se varovat Janu, aby brzdila, ale nestihl jsem to. Jenom jsem viděl, jak projela zatáčkou, pak přes silnici, a nakonec narazila do protějšího svahu…

Jana: Byl tam takový sněhový mantinel, od frézy, vyhodil mě na tu škvárovou silnici…

Zdeněk: …Říkal jsem si…jak teď seženu záchranku, mobil u sebe nemám, však musí být celá rozlámaná. Ale Jana se zvedla a řekla: Jedeme dál!

Jak dlouho ještě plánujete běhat Jizerskou 50? Dokud to půjde?

Jana: Přesně tak, dokud to půjde!