28.2.2019

Příběh hrdinství: Jak „Naše holky“ pomohly nevidomé závodnici do cíle

Každý rok dostáváme spoustu zajímavých ohlasů na závody ČEZ Jizerské 50. Jednomu z nich od pana Jana Dvořáka dáváme prostor i na našem webu, protože podle nás stojí za přečtení. Níže čtěte zajímavý příběh v originálním znění, pouze s gramatickými úpravami.

Vážení pořadatelé,

každoročně vám ve svých zážitcích ze závodu píši velké a maximální díky Našim holkám a nejinak je tomu i letošní rok, který však byl z hlediska „výkonu“ Našich holek opravdu speciální a výjimečný.

Věřím, že po přečtení se mnou budete souhlasit.

Tak jako již tradičně se závodu Hervis Jizerské 25 zúčastnil náš tým stolních tenistů z Neratovic a podobně jako v minulých ročnících si odnášíme několik velmi silných zážitků. Rád bych vám nejprve popsal událost, která se odehrála na cca třetím kilometru po startu a která dle mého názoru na závody nepatří, i když se bohužel občas stane.   

Závodnici ve věku našich babiček (o níž jsem psal již loni a jež vždy srdnatě bojuje na trati a pravidelně končí společně se mnou na stupních vítězů „od konce“), která jela vedle mě ve stopě, porazil jeden z prvních závodníků Jizerské 10. Aniž by zavolal „stopa“, tak ji objel a naboural ve velké rychlosti do hůlky, čímž ji úplně rozhodil, a tak skončila na zemi obličejem ve sněhu. I když jsem na něj volal, tak jel dál, aniž by řešil, jestli je paní v pořádku. Naštěstí se jí nic nestalo a brala vše sportovně. Ponechám na čtenáři, nechť si na celou situaci udělá svůj názor, a pokud by to náhodou četl i tento závodník, tak doufám, že se alespoň trošku zastydí.

Pro mě osobně se ale začal odvíjet hlavní příběh letošního závodu na první „občerstvovačce“ cca na pátém kilometru, ke které jsme již přijížděli za doprovodu našich úžasných holek ze závěru závodu, jež nám jako každý rok pomáhaly zdolávat trať. Letos bohužel nejela Běla kvůli zranění ruky, ale zastoupila ji dcera Andulka. Dále jela Věra, Ivana s dcerou Klárkou a Irena s dcerou Radkou. Tým našich „žlutých andělů“ se tak oproti loňsku rozrostl.

Na této první občerstvovací stanici čekala dvojice závodníků (muž a žena). Muž měl žlutou vestičku „průvodce“ a žena měla žlutou vestičku „nevidomý“. Muž nemohl z důvodu bolesti kolene pokračovat v závodu, a tak čekali na jeho závěr. Proběhla krátká porada a pro mě překvapivý závěr byl, že pro muže přijedou pořadatelé a žena bude pokračovat dál!

Klárka si ochotně oblékla vestičku „průvodce“ s tím, že povede závodnici dalších 20 km až do cíle! Žádný problém pro tento obdivuhodný a sehraný tým holek s jejich dcerami. Pokuste se prosím, pokud je to vůbec možné, vžít do situace této nevidomé závodnice (jmenuje se Nikola), jež jela poprvé v životě takovýto závod a která se rozhodla pokračovat i bez manžela se skupinou pro ni neznámých lidí.

Z občerstvovací stanice se mně osobně vůbec nechtělo odjet, protože oproti loňsku to opravdu nemělo chybu a křehoučké sušenky, sušené meruňky, švestky, čaj či energetický nápoj byly opravdu vynikající, ale nechtěl jsem, aby měly holky ještě starosti se mnou.

Popisovat průběh a všechno, co se během těchto 20 km odehrálo, by vydalo na velmi dlouhé povídání, a tak se pokusím jen krátce popsat několik silných momentů, kdy měl amatérský lyžař jako já možnost sledovat a jenom žasnout, jaký lidský servis dokáže závěr závodu poskytnout.

Holky se totiž o závodnici postaraly naprosto profesionálně, a hlavně laskavě ze všech možných hledisek – „navigovaly“ Nikolu, jak a kudy má jet, staraly se o občerstvení tak, že se s ní dělily i o své jídlo. Byly trvalou velkou psychickou oporou, když měla velké bolesti zad a už fyzicky opravdu nemohla. Stále chválily za to, že to nechce vzdát a chce dojet, vyprávěly historky o horách a za každé situace vytvářely naprosto pohodovou náladu.

Po cca třech hodinách se holkám Nikolu opravdu podařilo do cíle úspěšně doprovodit a skončila tak nakonec na třetím místě od konce. Byl to velmi silný zážitek vidět tuto závodnici v cíli fyzicky úplně vyčerpanou, ale šťastnou s medailí na krku. Byla to velice silná a dojemná chvíle, jež člověk opravdu nezažívá každý den. Ten, kdo jednou překonal v čemkoli sám sebe, tak určitě zná tento pocit, kvůli kterému to všichni děláme.

Troufnu si tvrdit, že Nikola dojela do cíle díky svému velkému odhodlání, ale hlavně díky holkám, jež odvedly naprosto profesionální a obrovsky odpovědnou práci, jež dle mého názoru nemá na jiných podobných závodech obdoby!

Velký respekt a obrovské díky, Naše holky!

A tak zase za rok 
Skol
Jan Dvořák