6.3.2017

Jizerská padesátka očima amatérského debutanta

Přečtěte si krásnou reportáž o Jizerské 50 z pohledu Martina Smetany, který stál na startu vůbec poprvé. "Málokdy člověk zažije tolik pozitivních emocí a přátelsky naladěných lidí. Letos jsem poprvé absolvoval Jizerskou padesátku a tímto bych rád poděkoval všem, kdo se na tomto krásném závodě podílejí," říká Martin.

Probouzím se do nedělního rána, den D je konečně tady. Rychlá snídaně, poslední kontrola věcí a výstroje a z Bogatyně svištíme směr jih. Za okny se postupně mění scenérie – ohromný povrchový důl s obřími rypadly, která se zakusují do země, ubité sudetské vesnice se střídají s novými továrními halami, napravo zasněžené kopce Lužických hor, vlevo Jizerky. Přijíždíme do Liberce k budově TJ Lokomotiva, k níž ze všech stran přicházejí lidé s lyžemi, aby se odsud nechali kyvadlovou dopravou odvézt do Bedřichova. V autobuse stojíme nad sedící trojící Finů, jeden z nich vypadá jako by si odskočil z natáčení filmu Akiho Kaurismäkiho. Zasmušile a s nehybnou tváří se dívá na tu krásu za oknem. Stoupáme do kopců, každým metrem přibývá sníh.

Na stadionu už je spousta závodníků, pořadatelů a fanoušků, všichni nedočkaví, až zazní výstřel a odstartuje jubilejní 50. ročník Jizerské padesátky. Teplota kolem nuly, přemýšlím, jestli si mám namazat sám, nebo zkusit profesionály. Jdu se podívat do skiservisu , na lyže tu dávají různé kombinace klistrů. Nakonec se rozhoduju zaplatit dvě stě korun a svěřuji se do péče odborníků. Proplétám se mumrajem lidí, pořád čekám, že přijde nervozita, ale zatím se mi tu líbí a atmosféra všeobecného nadšení je nakažlivá. Vzhledem k tomu, že mám číslo 5225 a vybíhám až z poslední, osmé vlny, mám čas sledovat start elitních žen v 8:45 i elitních mužů v devět hodin. Další vlny následují s pětiminutovými intervaly, poslední přichází na řadu v 9:35. Na levou nohu si připínám čip, který musí mít každý účastník, aby mohl být klasifikován.

Před půl desátou vcházím do svého sektoru, stojím hned vedle pódia, odkud do nás DJ pouští dávky pozitivní hudební energie. Takže místo rozcvičení tančím a čekám na pokyn startéra. Těsně před začátkem muzika utichá, střídá ji reprodukovaný tlukot srdce. Výstřel znamená jediné – s lyžemi a hůlkami v ruce utíkat spolu s další zhruba tisícovkou závodníků k lesu u stadionu, nazout si lyže a pomalu se sunout do kopce kolem patnácti čísel, které visí mezi stromy na počest horolezců, kteří v roce 1970 zahynuli při expedici pod Huascaránem. Slyším jen oddychování lyžařů a šustění lyží, které mě chvílemi až hypnotizuje. Namazáno mám výborně, lyže drží a do kopce nepodkluzují. Šijí se mnou všichni čerti a začínám předjíždět, i když místa tu moc není. Kličkuji ze strany na stranu, protahuji se mezi lidmi a už přijíždím na první občerstvovací stanici na Kristiánově. Původně jsem ji chtěl vynechat a nezdržovat se, ale cesta je stejně ucpaná, takže si beru iontový nápoj a postupuji dál. Na zemi se povalují stovky kelímků, několik se mi jich přilepilo zespoda na lyži, ale rychle je sklepávám.

Před námi je nejdelší stoupání na celé trati, tři kilometry až na Rozmezí. Jede se mi dobře, za chvíli míjím Jägerovu smrt, pomník dřevaře, který tu v roce 1927 zahynul při svážení dřeva. Dostáváme se z lesa a už se otevírají krásné výhledy do krajiny. Rychlý sjezd dolů, krátce do kopce, pak po rovině a jsme u Knajpy, kde se pokaždé stavíme na kofolu a chleba se sádlem, který tady připravují úplně bezkonkurenční. Dnes se ale žádná zastávka nekoná, čeká nás dlouhý sjezd až k Hraniční, na další občerstvovací bod. Sníh je opět posetý prázdnými kelímky, kterým se nedá vyhnout . Následuje čtyřkilometrová převážně rovinatá pasáž a po ní nepříjemný a neoblíbený stoupák na Vlašský hřeben. Nejedná se o nijak dlouhý kopec, ale dá zabrat. Dnes se mi jede výborně, až si říkám, že bych měl krotit svoje nadšení, aby mi později nedošly síly. Do cíle je ještě hodně daleko. Sjezd k bunkru je uprostřed úplně vydřený, na obou krajích cesty jsou naopak nahrnuty závěje sněhu od toho, jak závodníci pluží. Blížíme se do Jizerky, nádherné osady v srdci hor. Další občerstvovací stanice, spousta lidí, pán vyhrává na flašinet. Přímo uprostřed osady závodnice přede mnou ztrácí rovnováhu a padá na zem, rychle se zvedá, ujede sotva metr a znovu si ustýlá na měkkém sněhu. Směje se přitom na celé kolo, bere to sportovně. I takové věci se stávají. Krátký, nepříjemný kopec a jsme znovu u bunkru, proti nám se řítí běžkaři, které průjezd Jizerkou teprve čeká. Za chvíli míjím značku 25 km, což znamená, že jsme právě v polovině trati.

Vůbec nevím, kolik je hodin a jak dlouho už jedu. Hodinky nenosím, telefon odpočívá někde v kapse, nemám chuť ho vyndávat. Nechávám tělo, aby si samo řeklo, jakým tempem chce jet. Potkávám lyžaře s číslem 2033, Ladislava Míku. Před třemi týdny jsem se fotil na stadionu v Bedřichově u jeho velkého portrétu, který lákal na závod. Legendární účastník všech ročníků, v sedmdesáti pěti letech opět na trati! V duchu smekám pomyslný klobouk a jedu dál. Trať se tu vlní nahoru dolů, na závěr dlouhý sjezd kolem kiosku na Smědavu nabízející další možnost doplnit energii. Rychle do sebe klopím obsah kelímku a vyrážím na nejtěžší stoupání závodu. Tady je potřeba zatnout zuby, protože nic horšího mě na trati už nepotká. Po třiceti kilometrech řádná prověrka fyzické připravenosti. Žádná krize naštěstí nepřichází, chytám se nejrychlejšího závodníka a jako klíště se ho držím až na Knajpu. Teď už je to dobré, čeká nás dlouhý sjezd občas přerušovaný rovinkami. Přesně kvůli takovým chvílím považuji běžkování za nádherný sport. Lyže jedou skvěle, dokonce je čas na letmé kochání se okolní krajinou. Čistá radost z pohybu. Pokud by chtěl někdo napsat oslavnou báseň o Jizerských horách, stačilo by vypsat pomístní názvy – Kristiánov, Rozmezí, Jizerka, Promenádní, Smědava, Knajpa, Na Ždárku, Krásná Máří, Hřebínek, Olivetská hora. Nic krásnějšího a zvukomalebnějšího žádný básník vymyslet nedokáže.

Závěrečná občerstvovačka na Hřebínku signalizuje, že je před námi posledních deset kilometrů. Krátký úsek k Bílé kuchyni a pak už opravdu finální výšlap na Olivetskou horu. To ale není žádný strašák, tento úsek je pro mě jedním z nejoblíbenějších na celé trati. Na rozdíl od Hřebínku tady nebývá tolik lidí a do duše vstupuje zvláštní klid. Dnes se tu ale závodí, je to jedna z posledních možností, jak předjet další běžkaře a ještě se posunout ve výsledkové listině o pár míst nahoru. Jakmile člověk vyjede na vrchol, má vyhráno. Následuje dlouhý a rychlý sjezd k odbočce za přehradou, krátké stoupání k Vládní, odbočka k Nové louce, zatáčka k Buku a odtud už jen 1,5 kilometrový sjezd do Bedřichova. Do cíle se těším a zároveň si trochu zklamaně říkám – to už je konec? Nešlo by to ještě trochu natáhnout? Opravdu se musí končit v nejlepším? Ale to už přijíždím na stadion, vidím svůj čtyřčlenný fanklub, který mě povzbuzuje na posledních metrech. Protínám cíl, na krk mi pořadatelé věší pamětní skleněnou medaili, další pořadatel mi z nohy sundává čip, opírám se o hůlky, úlevně vydechuji, únava smíchaná s radostnou euforií se rozlévá do celého těla. Přibíhá Evka se zbytkem našeho týmu, kropí mě sektem, protože jenom ona má vždy takhle skvěle potrhlé nápady, vychutnávám si bublinky proudící hrdlem a slibuji si, že příští rok se v Bedřichově na startu padesátky objevím znovu.